Čas na severu se nám dost výrazně zkrátil čekáním na hezké počasí u Tongarira, takže jsme pomalu začínali plánovat cestu na jih. Na jedno odpoledne se ale sluníčko trochu umoudřilo a tak jsme vyrazili alespoň k Tama lakes odkud měly být hezké výhledy.
Ráno se mraky sice úplně netvářily na odchod, ale i tak jsme vyrazili. Po první hodině chůze se nám začaly otevírat pohledy na okolní kopce. Nejprve úchvatná Ruapehu pokrytá sněhem, která úplně vybízela k vylezení, ale třeba někdy příště. A náš hlavní cíl se nakonec taky ukázal. Mount Doom / Ngauruhoe - hora osudu z Pána prstenů. Dokonale kuželovitá sopka vyrůstající uprostřed ničeho.
K dolnímu jezeru Tama Lakes jsme dorazili se sluníčkem, ale když jsme vylezli ještě pár desítek výškových metrů k horními jezeru, začalo neuvěřitelně foukat a došla další várka mraků. Dali jsme si rychlou sváču, udělali fotku na samospoušť a frčeli dolů, protože jsme začínali pěkně mrznout. Cestou se pak zatáhlo úplně a při odjezdu jsme už neviděli skoro ani na krok jaká padla mlha. Ale musíme to považovat za dost velký úspěch.
Pak jsme vyrazili směr jih. Cestou jsme naplánovali, že chceme vidět soutěsku Patuna Chasm, která se dá projít vodou. Dorazili jsme k ní docela pozdě odpoledne a ještě k tomu z druhé strany. Ke konci už místo cesty byla jen příšerně rozbitá polňačka a pěšinka, která měla vést dolů k vodě tam taky nebyla, takže jako obvykle nezbylo než improvizovat. Po lehkém prodírání se hustníkem mladých borovic jsme se dostali k potoku, nasadili sandály a hurá do vody. Hned při prvním brození nás vyděsil obrovský úhoř. To jsme ještě netušili, že jich potkáme mnohem víc.
Na začátek soutěsky se musí vrchem po úzké pěšině a pak teprve se sleze zase dolů k potoku a pak už se napůl brodí a jde po kamenech. Místy je poměrně hluboká a okolní skály jsou vymleté do úžasných tvarů. Jen škoda, že už jsme tam měli hodně šero. A teď k těm úhořům. První mě vyděsil asi po dvou stech metrech. Prostě ve vodě ožil klacek a odplul pod skálu. Honza se ho chvíli snažil chytit k večeři, ale nepochodil. Další jsme našli v nejtmavší části soutěsky, kdy jo asi přilákalo světlo z čelovky a přijel nás prozkoumat až skoro na břeh, pak už jsem vodou spíš probíhala než šla. Měli určitě přes metr. Ale byli krásní. Asi nikdy jsem v životě úhoře jen tak ve volné přírodě neviděla.
Už za tmy jsme pokračovali ještě dál na jih na vyhlédnuté spací místo, kam ze začátku vedla krásná asfaltka, která se ale místy měnila v tankodrom a projížděli jsme přes sesuvy půdy. Ta jsou tady víc než časté. Na místě jsme auto náhodně zaparkovali u silnice a vytuhli ani nevíme jak.
Ráno bylo zataženo a od oceánu se hnal déšť, takže jsme ráno vyrazili co nejdřív a jeli pozorovat tuleně. Když jsme k nim dorazili už docela vydatně pršelo. Když jsme ale přejeli pár kilometrů zpátky po pobřeží udělalo se zase na chvíli hezky a tak jsme vyrazili ještě na Pinnacles. Skalní útvar, kde se natáčela scéna z Pána prstenů. Něco málo jsem z té krásy vyfotila a pak jsme vyrazili směr Wellington na trajekt.
Bylo by divné, kdyby se to u nás obešlo bez nějakých komplikací. Ta hlavní a nejvíc nepovedená část byla, že jsem si spletla dny, tudíž naplánovala cestu o den jinak a hodil mi do toho vidle trajekt zabookovaný na správný den. Takže když jsme si lehali po tmě na jižním pobřeží do postele, přišla mi SMS, že zítra ráno v 8 vyplouváme. Do Wellingtonu jsme to měli dobré 3 hodiny jízdy a s tím, že tam má být člověk uz v sedm by to znamenalo vyjížděli před čtvrtou ráno. Což se nám nechtělo a tak jsem milý trajekt podruhé posunula na jiný den. Ještě štěstí, že jsme si zvolili flexibilní tarif, který šel v pohodě přebookovat na jiný den bez poplatků.
Posunutím trajektu se nám čas na přejetí velké části jižního ostrova za prací zúžil na dva dny, což se ukázalo jako docela náročné a museli jsme jet víc, než jsme chtěli. Zastavili jsme na prohlídce vojenské základny u Christchurch, na pozorování dalších tulenů a racčí kolonie u Kaikoury, vjeli do slepé ulice, ale viděli další pinnacles a krásné útesy na pobřeží, kde jsme si snědli večeři (fish&chips) a do kempu dojeli pozdě v noci.
Další den jsme už pak jen jeli dál na jih. Zbývalo nám nějakých 500km a se zastávkami na focení hor a kostelíka u jezera Tekapo nám to vyšlo Korán do tmy, kdy nás v kempu akorát zvládla přivítat Honzova kamarádka z volejbalu Barča a padli jsme jak zabití.
Když tohle píšu už třetí týden sbíráme třešně. Práce je to pohodová, nikdo nás nijak nežene. A kolektiv taky supr. Prostě práce podle našeho gusta.
V den volna jsme byli na blízkém Bannockburn - místě, kde se dřív těžilo zlato. O par týdnů později jsme tam byli s holkama posbírat planý angrešt na buchtu a mezitím jsem si zvládla při běhu na blízký kopec zvrtnout kotník, takže jsem vánoční volno proležela s nohou nahoru a pak chvíli pracovala v balírně, abych u práce mohla sedět.
Příspěvek dávám do světa za příchodu nového roku.
Tak šťastný nový rok!