Tak už jsme konečně zase na cestě. Lehce jsme se zasekli u sbírání třešní, ale máme jen měsíční zpoždění, takže to můžeme považovat i za úspěch.
Vyrazili jsme dál směrem na jih. Dali jsme si na cestování dva měsíce, tak uvidíme, kam zvládneme dojet. První zastávkou bylo pobřeží a krásný maják Nugget point lighthouse. Jen co jsme dojeli k oceánu se zatáhlo a procházku na mys a zpátky jsme stihli jen tak tak před deštěm. A to jsme se tam ještě hodnou chvíli kochali. A že tomu ty bouřkové mraky nakonec ani moc nevadily. Alespoň všemu dodávaly takovou temnou atmosféru. Až teda do chvíle, kdy jsme zdrhali do auta a sem tam nás klepla kroupa.
Ten den už jsme toho moc neviděli. Zaprvé pořád střídavě pršelo a za druhé byla středa - tady něco jako malá neděle - a bylo všude zavřeno, takže jsme si galerii The Lost Gypsy mohli prohlédnout a vyfotit jen zpoza zamčených vrátek. Stejně tak i kafestánek a pak si při prohlížení fotek představovat, jaké tam asi měli kafe. Ale i ta malá část expozice co je hned u silnice byla slušný úlet. Starý hippie autobus plný cetek a šílených kompozic z různých věcí, ve schodech napasované do betonu různé předměty od starých klíčů přes nohy Barbie až po kleště, velryba na kličku a ovčí kostlivec na kole (taky na kličku), který uměl šlapat a u toho otvírat čelisti. Jo a zakončili jsme to stolním fotbálkem, kde místo hlav fotbalistů byly nalepené hlavy plyšáků. No prostě jedna šílenost za druhou. A za bránou jsou prý ještě další skvosty.
K večeru už pak jen pršelo a pršelo. V posledním sluníčkovém okně jsem ještě stihla vyfotit vyhlídku na pláž a pak už zase padaly kroupy a tak šíleně se ochladilo, že i když jsme se v kempu potkali s kamarády ze severního ostrova, zalezli jsme brzo do postele a postupně přidávali vrstvy peřin a dek. Při povídání venku jsme vymrzli víc než jsme chtěli. Nakonec jsem noc strávila zapnutá ve spacáku s peřinou na něm a dekou na vrch a to už pak bylo možné i usnout a neklepat se u toho jak ratlík. Co budu dělat v zimě fakt netuším.
Ráno byla pořád děsná kosa a tak jsme se váleli v posteli trochu déle. V plánu jsme měli Cathedral cave a vodopády a pak že se zase sejdeme s Marťou a Šimonem a kluci půjdou na serf. K jeskyni Cathedral cave se ale dá jen při odlivu, který byl (pro nás dobře) ten den až v půl dvanácté. Takže jsme vyráželi před desátou a ještě jsme stihli vodopády McLean falls. U vodopádu bylo dobře, ale dole na pobřeží foukal ledový vichr a zase jsme stihli krásně zmrznout. Jak podotkl jeden pán, co vylezl z auta vedle nás: “Tomuhle tady říkají polovina léta?” Tak přesně tohle se pořád dokola ptáme taky. V jednu minutu se člověk škvaří na slunci a druhou oblíká zimní bundu a kulicha. Na serf nakonec taky došlo. Kluci ale vylezli z oceánu modří jako ta voda a drkotaly jim zuby o sto šest. Ještě, že jsme pak spali v kempu s teplou sprchou, protože se tam mohli další hodinu rochnit a rozmrzat.
Večer jsme pak ještě šli omrknout místo, kde je mezi kameny vidět zkamenělý les a měli tam být i tučňáci, kteří se každý večer vrací na souš do hnízda. Něco bílého jsme viděli, ale z hodně velké dálky. Tak třeba zítra ráno, až se budou vracet do vody.
Ráno se kluci i s Marťou hecli ještě jednou a šli do vody. V momentě, kdy mi pak vyprávěli, že vedle nich surfovali na vlnách i delfíni, mě mrzelo, že nemám neopren a ještě jsem si nesehnala ploutvičky k mému prknu. Tak třeba příště. Ale zase jsem na rozdíl od nich viděla ty tučňáky. Po vydatné snídani a dalším rozmrzání ve sprše jsme s Honzou vyrazili dál podél pobřeží na nejjižnější bod jižního ostrova Slope point a dál do města Invercargill, kde jsme měli v plánu doplnit zásoby a dokoupit nějaké potřebné věci.
Nákupy byly jako vždy utrpení. Většinou teda jen pro Honzu, ale tentokrát jsem toho měla po třech hodinách plné brýle i já. Ale sehnali jsme všechno. Teda kromě sušené bramborové kaše v pytlíku. Tu měli vyprodanou v celém městě. A úplně jme zapomněli na hadici k vodnímu čerpadlu k našemu novému kohoutku.
Pak jsme pokračovali do kempu u pláže a maličkého ostrůvku Monkey Island. Je to krásné místo s výhledem na oceán a západ slunce. Až na mušky sandflies. Těch jsou všude na Zélandu mraky a když kousnou, tak to svědí ještě další týden a taky to pěkně bolí. Tady jich bylo taky nepočítaně, takže jsme brzo zalezli dovnitř a schovali se před nimi pod peřinu.
Na další den jsme měli naplánovaný začátek třídenního výletu na Hump Ridge, ale když jsme na internetu zjistili, že za vstup chtějí 400 dolarů za osobu a člověk tam nesmí postavit stan, shodli jsme se, že dáme jen obyčejný (ale zadarmo, jsme přece Češi a co je zadarmo je pro nás vždycky dobrý) trek South Coast kolem pobřeží a užijeme si pláže. Na parkovišti před trekem jsem si udělali oběd, zabalili krosny a hurá do pralesa.
Pěšinka vede převážně lesem, ale ze začátku prochází i pár pláží. Ta první byla nejdelší. Po písku se děsně špatně chodí, jeden krok dopředu a půl zpátky zvlášť když je suchý a když nás příliv vyhnal ještě o trochu výš, kde jsme museli jít po kamínkách, vzali jsme to radši na cestu, která pobřeží lemuje. Kamínky jsou totiž ještě horší než ten písek. Nejen že jsou nestabilní, ale taky je na nich poměrně jednoduché si zrakvit kotníky, zvlášť když má člověk na zádech těžkou krosnu.
Našim cílem byla chalupa v rybářské vesničce Port Craig. Z nedaleké vyhlídky na pláž jsme dokonce viděli dole v oceánu i delfíny. Chata je teda spíš stará škola, ale vevnitřje udělaná obrovská třípatrová postel, kamna a kuchyňka. Prostě úžasně útulné místo. Už tam byl jeden klučina z Anglie a čtyři holky z Kanady. Nakonec z nich vypadlo, že jsou z Vancouver Islandu a první trek co kdy šly byl Juan de Fuca trail, který jsme šli i my než jsme odlétali na Zéland. Uvařili jsme si večeři a šli na kutě. Noc to byla dlouhá a moc jsem nespala. Třípatrová postel byla sice krásná, ale děsně vrzala a znělo to jako když někdo úpí.
Ráno jsme vyrazili na zpátek. Stejná trasa a tak, takže jsme vymysleli, že zkusíme dojít ještě na vrchol The Hump, ale vedla tam široká polňačka bez výhledů a spoustou mušek, takže jsme to nakonec otočili a šli k autu. Ukuchtili si rychlou véču a pak už jen popojeli na nejbližší kempoviště (taky s tunou mušek sandflies) a spali jako zabití. Jo a abych nezapomněla, takovou spoustu ptáčků, kteří se nebojí a dokonce pózují na fotku jsem ještě neviděla.
Spali jsme hned vedle historického zavěšeného mostu s krásnou řekou pod ním, ale větším lákadlem byla krasová jeskyně, kterou si Honza prostě nemohl nechat ujít. Dokonce má tři vstupy, takže se dá projít skrz a v jedné sekci je i jezírko, které se sice dá obejít, ale Honza to vzal prostředkem. Takže přišel mokrý a celý od bláta. Málem utopil telefon, ale naštěstí to přežil. Odpoledne jsme dali jen malou procházku nádherným lesem kolem řeky. Já jsem si pak chtěla pod mostem dát rychlou koupačku, ale jen co jsem se svlíkla objevil se na mostě zájezd důchodců a hned se ke mně pár akvtivních ženských přidalo, takže jsme se v lagunce cachtaly v pěti a pochvalovali si, jak je to bezva.
Na noc jsme se posunuli do kempu u jezera Manapouri a kdo nedojel. Marťa a Šimon. Naši kamarádi, se kterými jsme se potkali na severním ostrově. Tak jsme hned dali víno a sedli si k plánování společného treku, ale o tom až v samostatném článku.