Po tom, co jsme skončili s práci u koní a dali si výlet na úplný sever severního ostrova jsme naznali, že se cestou za prací stavíme ještě na jednom výběžku s názvem Coromandel. Všichni kdo tam byli, si pochvalovali jak je tam krásná příroda a že minout ho by byl hřích. Tak jsme teda vyrazili.
Cestou jsme ještě stavěli v Aucklandu v pár nákupních centrech a sháněli poslední věci do auta. Mezitím co jsme nakupovali se ale obloha zatáhla a začalo pršet. A pršelo dalších pět dní. Na výlet prostě ideál. I tak jsme to ale jeli zkusit, jestli se třeba na chvíli někde neudělá pěkně a my nestihneme aspoň nějakou krátkou procházku.
Ale jako na potvoru bylo vždycky hezky jen když jsme někam přejížděli a seděli v autě. Jakmile jsme vylezli, začalo krápat. I na Hot Water beach, kde jsme se plánovali naložit do horkých pramenů byla hlava na hlavě a tak jsme naznali, že to nemá cenu a zaparkovali v kempu. Jeden den. Dva dny. Pořád déšť a vítr. Jediné co se mi oba dny podařilo bylo vychytání chvíle na běhání, ale jinak bylo pořád hnusně. Třetí den se zdála předpověď na ráno lepší a tak jsme vyrazili na Cathedral Cove - obrovský skalní oblouk na pláži - fotit východ slunce. Ten se sice taky moc nekonal a mezi mraky na obzoru prosvitnul až o hodný kus výš, ale podívaná to byla pěkná.
Po katedrále jsme vyrazili na druhý pokus o Hot Water Beach. Pláž, kde z písku vyvěrají dva horké prameny a když si člověk vykope jámu, tak se může v té horké vodě rochnit. Teda jen do doby než ho vypláchne příliv. To už pak tak super není, protože oceán tady má kolem 15 stupňů a o teplé vodě se tak mluvit nedá. Ani moc fotek jsme neudělali, protože jsme přijeli pozdě, když už se příliv hlásil o slovo a my jsme nechtěli ztrácet čas. 😄
Jediné co jsme pak ten den ještě zvládli popojet na jih s přáním, jestli by tam to počasí nemohlo být trochu lepší. Bylo. Udělali jsme si tak procházku starým železničním tunelem a po ruinách zlatokopecké fabriky (Crown Battery Ruins) a se západem sluníčka k vodopádu Owharoa falls. Pak jsme pokračovali dál na pobřeží na Waihi Beach.
Honza si večer ještě zasurfoval na místní vyhlášené pláži a pak jsme se odvlekli na místo, kde jsme chtěli spát. Bylo dost plné, ale jedno auto vypadalo, že není spací a tak se stačilo zeptat, jestli by se nemohli posunout na nespací místo a ejhle, místo bylo na světě. Dvě minuty na to přijel další tucet bydlíků, takže jsme to stihli jen tak tak.
Ráno jsme nikam nespěchali. Podařilo se mi totiž na odpoledne rezervovat výlet do Hobitína, který není daleko, takže jsme vlastně ani neměli moc co dělat. Udělali jsme si hezkou snídani, kochali se oceánem a pak jsme vyrazili směr hobití vesnička.
Hobbiton - hodně turistická atrakce a rozhodně ne levná. Za dvouhodinovou prohlídku jsme dali 80$ za osobu. Sice nás to trochu tížilo, ale stálo to za to. Opravdu to je jako výlet do říše snů a pohádek. Taková oáza klidu a pohody. Chodili jsme tam a pořád na něco ukazovali a byli jak malí, kdy vidí poprvé vánoční stromeček. Spousta hobitích nor hrající všemi možnými barvami, dekorace podle zaměstnání obyvatel nor a udržované zahrádky se spoustou kytek. Ano, pracovat tady jako zahradník musí být práce snů. Tour končí v krčmě u Zeleného draka na pivku a po tom se nám už tuplem nechtělo domů.
Venku z Hobitína nás čekal střet s realitou. Hledání práce a přesun do Te Puke, hlavního města ovoce kiwi (Kiwifruit capital of the world).
Kamarádi pracovali u společnosti Trevelyan a docela ji i doporučili. Navíc je to jen jedno z mála míst, kde nabírají i na míň než měsíc, takže jsme tam brzy ráno vyrazili. Práci nám dali na počkání a ještě ten den jsme začali. Jediné co, tak nás přidělili na práci vevnitř - balení Kiwi, protože mrazy udělaly na sadech práci za nás. Musím teda říct, že to byla pěkně na nic práce. Naštěstí se nám po týdnu podařilo zažádat o práci venku a tak jsme odtamtud mohli zdrhnout na vzduch. Venku se pak sbíraly květy samčích kiwistromů, aby z nich mohli vyprášit pyl a pak ho uměle nanést na samičí květy pro vyšší procento úrodnosti. Chudáci včely to prostě prý nestíhají.
Po práci jsme si chtěli dát ještě deset dní cestování po severním ostrově než budeme muset přejet na jih, kde se mi podařilo sehnat práci na třešních. Jenže je tu listopad. Léto sice začíná, ale ještě rozhodně není v plné síle a navíc je to tady období dešťů. Co jsme netušili. A taky nás to pěkně vytrestalo.
Vyrazili jsme na jih směr Rotorua. Město postavené ve vulkanické oblasti, což je všude vidět a hlavně cítit. Cestou nic moc zajímavého není až na Okere falls. Dva kilometry dlouhý kaňon řeky Kaituna, který se dá jet na raftu. Zlatým hřeben je tam sedm metrů vysoký vodopád, který je nejvyšším komerčně sjížděným vodopádem na světě. Mě by jste tam teda nedostali ani za zlaté prase. :D (video zde)
Navíc, jak jsem psala, je tu období dešťů a řeka měla mnohem víc vody než normálně. A jelikož nám hned po procházce zase začalo pršet, byli jsme rádi, že jsme to neměli daleko na vyhlédnuté spací místo. Za hezkého počasí je to asi super plac na koupání v jezeře a grilování s úžasnými výhledy, ale tentokrát to nebylo až tak romantické. Ani přístřešek nás před deštěm a větrem moc neochránil a tak jsme ještě s jednou dvojicí Čechů, kteří za námi došli pokecat u večeře, pěkně vymrzli.
Na ráno jsme vyrazili do Rotorua, kde se mi podařilo sehnat na Bookme.co.nz (stránka se slevami na vstupné) prohlídku v rodinné firmě Mountain Jade, kde zpracovávají nefrit. Ten je tu pro Maory posvátný a každý symbol, který tu vyřezávají má svůj význam. I my jsme si z prohlídky odnesli malý kousek.
V Rotorua se nedají minout horké prameny a bublající bahenní jezírka. Byla strašná kosa, což ale bylo asi ve výsledku lepší, protože horká jezírka víc pouštěla páru a silný sirný zápach, který bylo vidět i cítit na kilometry daleko. Většina je jich za zdmi a musí se platit za vstup, ale veřejný park Kuirau uprostřed města má taky co nabídnout. I nohy jsme si v jednom bazénku ohřáli. Jelikož je Rotorua hodně turistické místo tak je tu většina atrakcí udělaná jako velký adrenalinový zážitek, ale když si to člověk odmyslí, tak je to celkem hezké město s krásnou přírodou okolo. Je tu spousta cyklotras i pěších výletů kolem okolních jezer a po místních kopečcích. Nás ale lákaly kopce víc na jihu, takže jsme pokračovali v cestě.
Další zastávkou bylo Taupo. Asi nejlepší místo na žití na severním ostrově. Město na severním břehu obrovského jezera, všude kolem zeleno a spousta cyklotras. Není to odtud ani daleko do národního parku Tongariro, kde si na své přijdou milovníci vyšších hor. A navíc ten výhled na ně přes jezero? Krása (Když teda nejsou v mraku). Cestou jsme se zastavili ještě na Huka falls. Ohromné peřeji na řece Waikato vytékající z jezera Taupo. A se slovem ohromné to myslím vážně. Za sekundu tady proteče 200 000 litrů vody a jde z nich strach i když se na ně člověk jen dívá z mostu.
V Taupu bydlí Kate, sestra Jane, u které jsme trávili čas u Aucklandu, takže jsme ji jeli navštívit. Bydlí na úžasném místě v domě obklopeném džunglí. Udělali jsme si společně k večeři domácí pizzu, pokecali, dostali pár rad a tipů a šli jsme spát. Abychom se ráno zase mohli probudit do deště.
Zase bylo nutné vymyslet plán B. Tentokrát se nám to ale i hodilo, protože jsme mohli strávit den v knihovně úřadováním, zařizováním pojištění auta a jiných srand. Naštěstí bylo venku fakt škaredě, takže nám to ani nevadilo. Co ale považuji za výhru dne bylo sehnání ručního mlýnku na kafe. Věřte nebo ne, ale to je tady hodně velká bojovka. Zélanďani sice kafe pijí, ale všichni doma mají profi kávovary a ruční mletí kafe je tady zřejmě považované za barbarství.
Večer jsme opět řešili kde spát, když jsem podle příspěvku na Instagramu zjistila, že v Taupu jsou ten den i naši noví britští kamarádi Amber a David a tak slovo dalo slovo a sešli jsme se na parkovišti u Aratiatia rapids, další peřeji na řece Waikato. Vydatností jsou podobné Huka falls, ale tyhle jsou regulované přehradou, takže tečou jen někdy. Večer jsme zahráli nějaké hry a při poslouchání dunící vody jsme usnuli jako špalci.
Další dny nás čekal přesun do národního parku Tongariro, ale o tom až v dalším příspěvku. :)