Začalo to nevinně. Byl krásný slunečný den a já se rozhodla, že musím na kopec. Jen se na ně koukat zespodu není ono. Navíc jsem si minulý týden koupila nový běžecko-turistický batůžek a jsem ho chtěla otestovat. Honza byl hodně unavený takže se rozhodl si den volna užít odpočinkem a já jsem vyběhla sama. Vyrazila jsem do kopce po pomyslné cestě, která po pár stech metrech končila ohradníkem a šíleným křovím a pak už to bylo celé dost dobrodružné. Jelikož tady každý kousek země někomu patří a mají ploty úplně všude, musela jsem asi třicetkrát přelézat ohradník nebo v případě ostnatého drátu hledat bránu, která je občas uplně na opačném konci než by jste čekali. Občas mi v cestě stál nebo ležel býček či kráva nebo stádo ovcí. Ty narozdíl od skotu rády uhnuly a s bečením zdrhaly co nejdál.
Všechno bylo krásné. Výhledy a ve výsledku i cesta. Teda dokud jsem se na hřebeni nezačala ještě víc kochat a nevšimla si díry vymleté vodou. Pak už jsem se jen válela na zemi v ovčích bobcích a prachu a přemýšlela co dál. Pěkně mi ruplo v kotníku, ale kompresní ponožka pomohla a naštěstí to udržela a tak jsem ještě zvládla dojít ty zbylé tři kilometry k autu, kde na mě čekal Honza. Ale ty výhledy celou dobu až dolů? Kotník nekotník byly krásné a jelikož se mi šlo dobře tak jsem si to užívala tak jako tak.
Kotník sice do rána natekl, ale nezmodral, takže jsem mu dala odpočinek a po pár dnech už je to dobré.
Jen co se mi ale spravil kotník se zrakvil Honza. Hráli večer volejbal a chytly ho záda. Ale takovým způsobem, že celou noc vůbec nespal. Takže jsem ho druhý den vezla do nemocnice, protože se ani neposadil. Už jenom tu nemocnici v Queestownu najít byl oříšek, ale když jsme ji konečně objevili, vyplnili jsme děsnou spoustu papírů, Honza dostal léky na bolest a posadili nás do čekárny načež nám oznámili, že neví, kolik hodin budeme muset čekat. Když sestra řekla slovo “hodin” myslela jsem, že přehání. Ale nepřeháněla. Čekali jsme jich tam pět. Mezi tím Honzovi zabraly léky co dostal na vstupní prohlídce a k doktorce šel už celkem v pohodě. Naštěstí to byla fakt jen nějaká velká svalová křeč, ale kdyby nevypadal v noci tak zle, tak ho tam neberu. Takže jsme si udělali hezký vylet do velkoměsta a jeli jsme zase domů.
A aby to náhodou nebylo málo s těmi našimi potřebami lékařských zasahů, tak mě začal pekelně bolet zub. Uz ho mám dvakrát opravovaný a při poslední opravě to bylo už hodně těsně k nervu, takže jsem měla strach, že seto rozjelo a ten nerv mi to fakt chytlo. A taky že jo. Jenže tady mají stejný problém se zubaři jako máme doma. Na pohotovost člověka vezmou jen když je jejich pacient a jinak se musí normálně objednat on-line přes jejich systém. Všechny nejbližší kliniky ale měly nejbližší termín za tři týdny a mě pusa bolela tak, že jsem to bez prášků nedávala a skoro nespala. Nakonec se mi podařilo najít kliniku, kde měli termín o tři dny později. Jediný problém byl, že je v Dunedinu. Městě 160 kilometrů daleko. Ale co už, muselo se to vyřešit.
Vzali jsme si v práci den volna a vyrazili. Byla jsem objednaná na šestou večer. Před tím jsme udělali nákup pro sebe i kamarády v levnějším větším obchodě (u nás je jen malinká sámoška). A pak jsem vyrazila k zubaři. Nepotěšil mě. Zub musel ven. Šel ztuha a kus kořene tam zůstal, takže se mi v tom ve výsledku vrtal přes hodinu a půl a musel mi ten zbytek doslova vysekat. Ale péče je tu má stejné úrovni jako u nás, takže to bylo bez bolesti a s naprosto profesionálním přístupem. Akorát zase budu nějakou dobu na kašičkách a tekuté stravě. Achjo.
Tak doufám, že už jsme si tady vybrali všechny smolíky a zbytek pobytu uz bude jen skvělý! I takovéhle situace k cestování patří a na to, že už jsme v zahraničí sedm měsíců, tak máme slušné skóre. 😁
A snad se nám nezkazí i další zuby, protože třešně jsou tu famózní a jsme jimi neustále přecpaní.
