Rozhodli jsme si to tu užít naplno a k tomu patří si občas trochu vyhodit z kopýtka a vyrazit třeba na výlet do fjordu Doubtful Sound. Dá se tam sice dojet autem, ale je to příšerná, 90 kilometrů dlouhá trasa po prašné cestě (gravel road) a s naším autem bychom tam dojet nezvládli, leda, že by se z nej přes noc stal teréňák 4x4. Nejjednodušeji se tam tak dá dostat lodí přes jezero Manapouri, pak autobusem s tour do jednoho z ramen fjordu Doubtful sound - Deep cove. Odtud startuje samotná plavba.
Ráno ještě za tmy jsme vyrazili pěšky z kempu v Manapouri směr přístav. Loď na první část výletu vyjížděla už v sedm, ale brzkého startu jsme rozhodně nelitovali. Na okolních kopcích totiž seděly ranní mráčky a když do nich začaly svítit první paprsky, bylo celou hodinku plavby pořád na co koukat a kochat se. Na konci jezera jsme přesedlali na autobus. Ten to taky nemá úplně blízko a vyškrábat se přes Wilmont a skrze bukový prales dolů k oceánu je taky skoro na tři čtvrtě hodiny.
V zátoce Deep Cove na nás čekal katamarán. Honza se jako obvykle hrnul na příď, abychom si to pořádně užili. Fičelo tam sice celou dobu jako o život, ale čtyři vrstvy bund to zachránily.
Hned po pár minutách plavby se k nám přidali delfíni a kousek s námi jeli podél lodi a používali vlnu za ní jako skokanský můstek.
Výhledy na okolní hory tyčící se rovnou z vody braly dech, ale stejně jsme si nejvíc užívali, když nás kapitán vzal na okraj širého oceánu, kde už byly trochu větší vlny (rozuměj vlny aspoň dva metry vysoké) a pořádně nás pohoupal. Ještě štěstí, že netrpím mořskou nemocí. O tom taky trochu svědčilo, že z celého davu jsme na přídi zbyli jen my a ještě jedna odvážná dvojice. U ústí fjordu je pak ještě úzký pás skalisek, kde odpočívají tuleni. Nevěřila bych, jak blízko je možné se s lodí dostat k takovým šutrům, aby si ty tuleně mohli turisti vyfotit pěkně na detail.
Cestou zpátky se vítr zvedl ještě víc a na palubě se dalo stát v úctyhodném náklonu 30 stupňů a připadat si jako na Titanicu. Vichr ale fičí jenom skrze hlavní rameno fjordu, takže když jsme zajeli do jednoho postranního, byla tam hladina jako zrcadlo a hlavně ticho. To kapitán ještě vylepšil tím, že úplně vypnul motor lodi a mohli jsme z vody poslouchat řvaní ptáků z okolního pralesa. Úplně vyfoukaní jsme se po třech hodinách vrátili do přístavu, zase nasedli do autobusu a vyrazili zpět.
Přestupní stanice z autobusu na loď u jezera Manapouri je pro místní docela kontroverzním bodem. Je tu totiž obrovská podzemní vodní elektrárna, která využívá vodu z jezera a skrze turbíny ji posílá podzemními tunely do Deep Cove. Celá výstavba se nesešla s podporou obyvatel a naštěstí nedošlo k plánovanému zvednutí hladiny jezera o 30 metrů. Tím, že je elektrárna schovaná pod zemí nepůsobí tak hrozivě a že produkuje obrovské množství energie (800 megawattů) ji tu místní trpí.
Odpoledne jsme strávili odpočinkem s Marťou a Šimonem, kteří se předchozího večera z ničeho nic zjevili ve stejném kempu. Honza ale stejně neodolal a dal si jako bonus vyjížďku na kajaku po jezeře a vylezl na kopech s názvem Monument, protože ten si přece nemohl nechat ujít. O tom, že musel nést loď přes portáž lesem se sice předem zmínil, ale stejně když pak ukazoval fotky, tak to vypadalo úplně jako podle “honzovské příručky na ty správně ujetého zážitky” co má tak rád.
Aby těch fjordů nebylo náhodou málo, tak jsme vyrazili ještě do jednoho o trochu známějšího fjordu - Milford Sound.
Je to jediný fjord na Zélandu, kam vede silnice s asfaltem a taky je to posvátné místo Maorů. Ti věří, že Milford je posledním a nejlepším dílem boha stvořitele, který svou sekerou vysekával fjordy do země a svůj um završil právě tady. Takže jsme si ho rozhodně nechtěli nechat ujít. Jediné, co nám ale plány lehce překazilo, bylo počasí. Sice se říká, že Milford je nejhezčí za deště, ale když z nebe padá 50 milimetrů srážek za úsek čtyř hodin, úplně to k výletu na lodi nevyzývá. Takže jsme se usadili v sedle The Divide (jediné místo se signálem) a čekali, jestli se to neumoudří. Jak jsme zjistili, tak další naši kamarádi měli stejně plány jako my a tak jsme tam se ve výsledku sešly hned čtyři auta. Lucka s Vláďou, se kterými jsme pracovali v Cromwellu a nakonec i Klárka z práce v Roxburghu a samozřejmě Marťa a Šimon, kteří jeli už od Manapouri s námi. Hráli jsme karty a lenošili a čekali na sluníčko.
V jednom okně lepšího počasí jsme si vyšlápli k Mirror Lakes, na vrchol Key Summit a k jezeru Marian. Obě trasy byly s krásnými výhledy a jezero dokonce tak moc svádělo ke koupání, že tam někteří fakt vlezli. Brr. Další odpoledne hlásili, že má pršet o malinko míň a tak jsme vyrazili mrknout na Milford za toho vychvalovaného deště. Jak na potvoru už ale asi naopak pršelo moc málo, protože vodopády nebyly tak vydatné, jako jsme čekali. Navíc za kopcem ve fjordu bylo slunečno a bylo tam takové vedro, že jsme se museli namazat opalovákem, abychom se v těch tričkách a kraťasech nespálili. (Když vezmu, že jen o šedesát kilometrů dál jsem v noci klepala kosu a spala pod peřinou a spacákem, tak je to úctyhodná změna k lepšímu.) Večer jsme se ještě vrátili do upršeného kempu, nachystali se na další brzký ranní start a šli spát za bubnování deště na střechu.
Milford Sound se dá projet lodí stejně jako Doubtful. Jen ty kopce jsou tu trochu víc kolmé a fjord je o 2/3 kratší. Výhledy zase pecka, ale největší radost nám stejně udělali delfíni, kteří se k nám přidali na cestu zpátky a jeli s námi skrze celý fjord. Jako bez námahy pluli před přídí lodi, vyskakovali a předváděli se. Musím říct, že z celého Zélandu byl tohle zatím ten nelepší zážitek.
