Cesta z Kanady na Zéland byla celkem v pohodě. Teda až na pětici miminek Od chvíle kdy jsme dorazili na Nový Zéland jsme hledali auto na celoroční cestování. Objevovala se jich spousta. Hledala jsem i před odletem z Kanady a opravdu bylo z čeho vybírat. Jenže když jsme dorazili, tak všechno začalo mizet. Postupně ubývala auta pod 8 tisíc dolarů. Pak i ty pod 10 tisíc dolarů (150 tis korun) až jsme nakonec po čtrnácti dnech hledání seděli u obrazovky a nejlevnější auto s najetými kilometry pod 200 tisíc a s rokem výroby od roku 2000 výš bylo za 12 tisíc dolarů.
Tím, že jsme přiletěli před údajným deadlinem working holiday víz jsme to úplně nevychytali. Protože přiletěli všichni. Všichni jako my. Natěšení na cestování v dodávce, poznávání Zélandu. Takže vykoupili všechno co se dalo. Skoro i ty největší šunky. Největší car fair v Aucklandu, místo, kde je normálně na desítky aut a dodávek na prodej, zavřelo kvůli nedostatečné nabídce a přetlaku poptávky. Na posledním car fair, které se konalo na menším parkovišti jinde v Aucklandu, bylo minulý týden jen pár osobních aut a dodávka žádná. Čímž pádem nám to ještě prohloubilo bezmoc, že nic nenajdeme.
Každý den jsem kontrolovala co se dalo. Všechny portály na prodeje aut, Facebook, komentáře u příspěvků, že někdo něco hledá… a prostě nic. A když už, tak mělo najeto třeba 400 tisíc kilometrů a nebo to bylo auto z roku 1986. Největší perlou ale byla dodávka se 720 tisíci kilometry. To už mi přišlo úplně nemožné. Až se objevilo jedno docela slibné. Málo kilometrů, rok 2001, vybavené. Jenže v Napieru. Městě na druhé straně severního ostrova.
Neváhali jsme i přes to, že to bylo takhle daleko a dokonce se mi podařilo napsat jako první. Komunikace s týpkem se zdála docela v pohodě. Interiér sice nijak velká krása, ale na to co na trhu auty zůstalo se to zdálo jako hodně fajn nabídka. Takže jsme hned druhý den ráno vyrazili na šestihodinovou cestu.
Na nic bylo, že chtěl zaplatit v hotovosti. Tady bankomaty vydávají naráz jen maximálně 2000 dolarů a výběr z TransferWise, mezinárodního účtu, nešel. Což byl další průšvih, protože tam máme skoro všechny finance. Takže jsme šaškovali pár hodin s převody z účtu na účet, až se nám to konečně podařilo dát dohromady a mohli jsme vyrazit pro auto.
Cesta přes severní ostrov byla krásná. Zelené kopečky s krávami a ovcemi, hory s palmami, údolí s řekami a skalami. Opravdu jsme si to užívali. Hlavně s vidinou, že konečně něco koupíme a budeme si všechna ta krásná moc prohlédnout zblízka.
Do Napieru jsme dorazili kolem druhé odpoledne. Sešli se s týpkem, prohlíželi auto a zdálo se být opravdu docela fajn. Vevnitř to přesně jako na fotkách bylo dost vybydlené a různé samo domo vychytávky které nedávaly smysl a vypadaly fakt hrozně. Motor ale běžel krásně. Bez kouře z výfuku, bez klepání nebo vynechávání. Prostě si to auto předlo jako kotě. I při jízdě bylo fajn. Řazení levou rukou je sice strašné (stejně jako jízda vlevo), ale dalo se to.
Po projíždce auta po městě jsme se vrátili zpátky s tím, že ho vezmeme a vnitřek si prostě trochu upravíme podle našeho gusta. Zaplatili jsme chlapíkovi 9000 novozélandských dolarů v hotovosti (135 tis CZK), což je strašný objem peněz, zvlášť když vám to bankomat vydá ve 180 padesátidolarovkách. S vidinou začínajícího dobrodružství jsme vyrazili na zpáteční cestu. A dobrodružství fakt začalo.
Po hodině jízdy jsem v jednom kopci uhýbala na kraj aby mě místní mohli předjet. Jezdí tady totiž děsně rychle. Aby taky ne, když mají na okreskách stovku, v největších zatáčkách a serpentinách 80, ale paradoxně na dálnici jen 110. Zpomalila jsem, nechala jsem je všechny projet, ale už se mi nepovedlo zařadit. Auto škytlo a najednou zabrzdilo aniž bych šlápla na brzdu. S řadící pákou nešlo nikam hnout, žádný pedál nereagoval a auto stálo na půl cesty do jízdního pruhu.
Chvíli jsem se marně pokoušela něco s tím udělat až přede mnou zastavilo auto s prázdným přívěsem. Vystoupil postarší pár a rázovali si to přímo ke mě. Sedmdesátiletý mechanik Cam mě nechal vystoupit, chvíli něco kutil s řadicí pákou, ale nehnul s ní. Pak se mu, nevím jak, podařilo auto odbrzdit a samospádem popojel ze silnice. Pak se auto zase zablokovalo a ani se nehlo. Nic naplat, musel pod auto. Neustále drobně pršelo, byla kosa a začínalo se stmivat. Nám ale nezbylo jen mlčky přihlížet práci zkušenějších.
Přes hodinu nám z pod auta trčely cizí nohy, než nám Cam podal cosi obrovského. Přesněji klikovou hřídel. Ta se totiž šprajcla a zablokovala co se dalo. Bez ní se odbržděné auto normálně rozjelo. Pomohli jsme ho natlačit na prázdný přívěs a jeli ho vrátit zpátky do Napieru.
S majitelem se ale domluva neustále zhoršovala. To co byl ochotný slíbit když se to stalo, to už nebyl ochotný splnit, když jsme k němu za tmy dorazili. Nechtěl vrátit peníze a byl čím dál nepříjemnější. Smlouval s námi zálohu na opravu a na to, že se pro to auto vrátíme a on se ho zbaví. Naštěstí nám Cam a Dianne pomohli i s tímhle zařizováním a tak jsme nakonec před půlnocí vyráželi zpátky domů.
Byli jsme rozrušení. Byla tma. Pršelo. A my jsme zapomněli natankovat. Došlo nám to v půlce úseku, kde na 130 kilometrech není jediná benzínka. Paráda. Do Taupo to nedáme. Měli jsme ale víc štěstí než rozumu, protože Cam s Dianne nás zrovna dojeli. Zastavili. Naložili další auto na přívěs a dovezli nás k první benzínce. Když jsme vystoupili, tak jsme se začali všichni smát. Unavení a zmrzlí, ale šťastní, ze jde měli tak ohromné štěstí v neštěstí, ze jsme potkali takhle úžasné lidičky, kteří nám hrozně moc pomohli. Bez jejich pomoci by to všechno asi dopadlo úplně jinak.
Rozloučili jsme se, dali si na sebe kontakt, že se sejdeme až zase budeme mít cestu kolem, natankovali jsme a pokračovali na další záchytný bod. Jane, pro kterou pracujeme, nám domluvila přespání u její sestry Kate přímo v Taupo. Kate pronajímá pokoje na Airbnb a měla ještě pár volných postelí. Teda spíš matrací v dětské herně v podkroví, ale to nám vůbec nevadilo. Zalezli jsme si tam do spacáků a byli v tu chvíli mrtví.
Brzo ráno jsme pokračovali v cestě domů. Zastavili jsme se na snídani v McDonalds, protože to byl jediný otevřený podnik v celém okolí a pak už jsme frčeli po dálnici na Auckland. A Honza frčel až moc rychle. Z kopečku předjížděl jiné auto a nevšiml si policajtů. Ti samozřejmě hned nasadili majáčky, zastavili nás a vyfasovali jsme krásnou pokutu za 120 dolarů. To se nám ten výlet opravdu vyplatil.
Jinak se máme na Zélandu dobře. U koní jsme pořád v zápřahu, práce je pořád dost já si po osmi letech zase užívám ježdění. A navíc se mi splnil největší sen. Projet se na koni po pláži!
