Atrakce pro turisty, ale rozhodně místo, které je hezké navštívit, když budete v okolí Oddy nebo Hardangervidy.
Vyrazili jsme už v sobotu večer po práci a po rychlém výsadku na parkovišti P2 u jezera Vetlavatnet. Marťu, která s námi nemohla jít kvůli bolavému koleni jsme s autem vyslali po jejich vlastní ose a vyrazili do kopce směr Trolltunga.
(Parkoviště jsou poměrně drahá - P2 200NOK a výjezd na nejvyšší P3 dokonce 500-600NOK a navíc je potřeba se registrovat dlouho dopředu, protože nahoře je omezená kapacita).
Cestou jsme potkali jen několik posledních turistů vracejících se k autům, ale v našem směru se těsně před západem už nikdo nepohyboval. Taky kdo by šel v sedm večer do hor, že? Ale my jsme pokračovali a hledali ideální místo na postavení stanu. Cesta na Trolltungu je od P2 dlouhá přibližně 11,5 km a my jsme chtěli ujít co největší část ještě večer, abychom tam ráno byli brzy.
Podél trasy jsou v hojném počtu cedule s vyznačenými zónami, kde se spát nesmí a kde ano, a která místa jsou na postavení stanu nejlepší. Kvůli pozdní hodině a rychlému stmívání jsme nakonec došli jen chatě Floren, kde jsme se usídlili, navečeřeli a bleskově všichni usnuli.
Vstávání jsme naplánovali ještě dlouho před východem slunce, abychom to na něj stihli k jazyku. Což se sice povedlo, ale mělo to jeden háček. Tou dobou už tam byla tuna turistů a fronta na fotku se táhla poměrně daleko. Snídali jsme tak s výhledem na zástupy lidí střídajících se na kameni a snažících se zachytit co nejlepší snímky. Ale užili jsme si to taky.
Od Trolltungy je nejrychlejší varianta návratu zpět po stejné trase, ale to není úplně náš šálek kávy. Máme raději trasy v podobě okruhů nebo s nějakým jiným cílem a tak jsme se snažili vymyslet alternativu. Nabízela se nám jak varianta okruhu - vrátit se na parkoviště k jezeru, nebo varianta jiného cíle - dojít do vesnice Espe na břehu fjordu a to bylo něco pro nás. Tak jsme vyrazili plní nadšení, ale to jsme ještě netušili, co na nás čeká.
Cesta byla strastiplná. Chvílemi byla jasná, jindy se úplně ztrácela a náhodně nacházela, ale byla plná krásných míst a překvapení. Jedním byl nález obrovského sobího paroží, které jsme tam samozřejmě nemohli nechat. :)
Jak den ubíhal cesta vypadala pořád stejně. Kameny, mech, lišejník, jezero... a na mapě jsme se vůbec nepohybovali kupředu. Kličkování mezi skalami nám trasu výrazně prodlužovalo a s teprve s pokročilým odpolednem jsme se dostali na hranu stěny fjordu odkud už jsme zase konečně viděli moře. To byla úleva. V nohách jsme měli od rána dobrých 30 kilometrů a už nás docela slušně bolely nožky, ale ještě nás čekal sestup.
No. Sestup. Ale kudy? První hezká pěšina se nám po pár desítkách metrů ztratila a nahradilo ji husté křoví. Honza s parožím se jen těžce vymotával z větví všudypřítomných bříz a pod nohami jsme měli nejistou půdu s mnoha dírami schovanými pod spletí trávy a kořenů a do kterých nebylo obtížné jednoduše zahučet aniž by si toho ostatní všimli.
Cesta se ale nakonec objevila a na to že na ani na norské mapě nebyla byla docela slušně široká. A plná křemenáčů a kozáků. Norové je nesbírají, takže si volně rostli uprostřed cesty a všichni kolem nich chodili obloukem. Pro nás houbaře úplný ráj.
Konec sestupu už byl hodně náročný. Ono sejít po celém dni šlapání posledních 1500 výškových metrů není úplně sranda. Alča vypadala, že nás chce zaživa vykuchat a Honza chtěl naverbovat koníky, které jsme cestou potkali, aby nás odvezli dolů. Ale vše se naštěstí zdařilo bez větších problémů a Marťa s autem nás dokonce zvládla najít, takže jsme den zakončili s úsměvem. A paroží jsme nakonec dovezli až domů do Prahy. :)
Trasa: https://mapy.cz/s/repobopusa
Comentarios