Původní plán byl jet na Ukrajinu, ale člověk míní, Putin mění a tak jsme narychlo změnili program a vyrazili do Bosny a Hercegoviny. Zabalit, psychicky se připravit na teror na hranicích a můžeme vyrazit.
A že jsme si hraniční přechody a kontroly cestou fakt užívali! :D
1.den
Sice totálně rozlámaní z celonoční cesty a neustálého vylézání z busu kvůli kontrolám se ráno soukáme ven na parkoviště ve středisku Bjelašnica. Je to původně olympijské středisko a stále se tady snaží udržet nějakou úroveň, ale prázdné hotely, do kterých moc turistů ani sportovců nejezdí už se zase pomalu začínají rozpadat. Je tu plná sezóna a kromě svahů a blízkých kiosků s občerstvením je to trochu hotelové městečko duchů.
My ale vyrážíme nahoru nad areál. Lanovky tu mají super moderní a my dnes nemáme čas na to, se nahoru škrábat po svých a chceme si užít sjezdu. Dopolední rozjezd jsme měli pomalejší a balení na výlet taky neproběhlo úplně rychle a už je skoro poledne.
Vyrážíme nahoru. Jedna jízda lanovkou stojích 5 bosenských marek, tedy asi 65 korun. Dole se nám cesta docela líbí, ale nahoře začíná pekelně foukat. Takový ten ledový vichr, co rád zalézá do všech skulin. Vysedáme totálně vymrzlí. Super začátek teda.
Vítr tady nahoře ale sfoukal i veškerý čerstvě napadený sníh, takže mimo sjezdovky zbyla jen ledová krusta, ze které koukají šutry. Nějak ale stoupáme nahoru ke zbytkům vysílače a pak dál po hřebeni. Pořád strašně fouká a tak chceme rychle zpět dolů. Vybíráme sjezd podle stop, které před námi vyjeli další dva skialpinisti. Potřebujeme se trefit do správného žlebu, protože jeden z nich končí skálou.
Ti před námi zřejmě věděli kam zamířit, protože jsem se přehoupli do žlebu a lesa, kde sníh nebyl vyfoukaný a zůstala tam pořádná sněhová peřina. Takže sjezd v prašanu si můžeme odškrtnout a uvidíme, co bude dál.
Večer trávíme v Sarajevu. Přespáváme tady v hotelu a zítra se přesouváme do vesničky Umoljani, kde strávíme v penzionu tři noci a proběhneme si okolí.
2.den
Ráno po snídani přijel místní řidič s minibusem, naskládal nás jen tak tak všechny i s bagáží dovnitř a vyrazil. Zřejmě to tady dobře zná a jezdí často, protože to švihá jak může a ještě se u toho směje a stíhá s námi kecat.
Vysazuje nás v malinké vesničce, kam vede jen hodně úzká silnička plná serpentýn a s absencí svodidel je docela dobrodružná. U penzionu nás vítá vysmátý majitel, ukazuje nám všechno vevnitř a už vaří v džezvě kafe. Půlku klientů nám tak skoro zapikal v chalupě. Nevypadali, že by se jim chtělo někam ven. Ale nakonec vyrazili. :D
Sněhu je málo už na první pohled. Remízky na okolních kopcích a všechny jižní strany jsou téměř beze sněhu. Ze zbytků leze tráva a kamení. Cestu si budeme muset hodně hledat a pak při sjezdu trefit žlábek, kde bude aspoň o trochu víc než kolem.
Nahoře je sněhu malinko víc, ale ani tak to není úplně hitparáda. Lezeme na vrchol Saruk, odkud se spouštíme jedním ze žlíbků, který končí v nízkém porostu. Kličkujeme a prodíráme se lesíkem jako džunglí a poslední úsek sjíždíme po pláni. Sněhu se zdálo dost, ale podle toho, jak nám úpěly skluznice lyží bych to spíš přirovnala k jízdě po štěrku.
Sjeli jsme hodně do údolí a tak bylo potřeba se dostat nějakým bočním údolím zpátky směrem k Umoljani. Jedním vede v létě cesta a na zimu to taky není špatné. Navíc jsme objevili jednu severní stranu, kde bylo o trochu víc sněhu a úplně lákala ke sježdění. A byla to pecka. Na závěr dne jsme si ji dali dvakrát, než jsme naznali, že už se bude špatně hledat čistá lajna (tam, kde ještě nikdo nejel) a tak jsme jeli domů.
Trasa: https://mapy.cz/s/mufebolere
3.den
Cílem bylo Mokre Stijene a Vito, ale obojí byly severní svahy a sníh nevypadal moc soudržně. Navíc se střídaly ledovaté plochy s navátými dunami a tak jsme zvolili ústup a vyrazili na trochu menší kopec Subar. Jenže tam taky nebylo moc sněhu a nejlíp se zdál sjezd do druhého údolí trochu žlábkem začínajícím přes slušnou hranu. Ze začátku se mi to moc nelíbilo, ale nakonec to byl docela fajn sjezdík.
Aby toho nebylo málo, tak jsme si ještě vyšlápli a sjeli Drstvu. Tam už byl sníh zase přimrzlý a bořili jsme se do ledové krusty. Na sjezd nic moc, ale svítilo sluníčko a užívali jsme si den venku.
Hory v Bosně jsou krasové, takže je charakterizují různé skalní brdky a prohlubně. Nebo naopak úplně rovné pláně mezi vysokými horami. Na skialpy teda ne úplně terén snů, protože velká část se chodí po rovině a hůře se hledají sjízdné žlaby, které nekončí nějakou terénní pastí. Ale v horách je vždycky krásně ať jsou jakékoli.
V cíli na nás čeká restaurace Visočica se super majitelem, který z nás měl takový kšeft, že do nás zadarmo lil svou vlastní pálenku a picnul se s námi. Prostě Balkán a jeho lidé. Jsou jiní, ale jsou strašně super.
Po večeři nás ještě dorazil majitel penzionu a šlo se spát.
Trasa: https://mapy.cz/s/lavedepele
4.den
Z posledního dne mám jen pár fotek. Autobus nám ráno odvezl věci do Bjelašnice a my jsme tam vyrazili po svých. Jenže bylo super škaredé počasí. Snežilo, foukalo a jak bylo vlhko, tak nemuselo být ani moc pod nulou aby to nebylo úplně příjemné. Šlapali jsme tedy o sto šest a za odměnu jsme si pak dali v jednom z kiosků pod sjezdovkami teplou polévku.
Ještě večer odjíždíme naším autobusem směr Brno. V Sarajevu máme chvilku času, tak navštěvujeme místní pivovar a dáváme si Pljeskavicu (něco jako karbenátek) a místní pivo Sarajevsko. Utahaní a napapaní sedáme do našeho busu a jedeme domů.
Trasa: https://mapy.cz/s/guketunufa
Comments