Na zadku doma moc sedět neumíme a nabídka vyrazit do hor se neodmítá. Když se mi před pár týdny podařilo Honzu podpořit, aby jel na průvodcovat na Korsiku pro naši domovskou CK Alpina, ráda jsem vyrazila s ním.
Cestování s cestovkou má svoje výhody i nevýhody. Cestu máte zajištěnou, takže tento stres odpadá, ale naopak program je přesně daný a moc navíc se vymyslet nedá. A tak jsme vyrazili z Prahy do Brna a směr Livorno v Itálii. Cesta autobusem může být příjemná a často rychle ubíhá, což nebyl náš případ. Po dlouhé koronadobě, kdy zájezdové autobusy jen stály se prostě něco pokazit muselo. Ale že to musí být zrovna klimatizace jsme si opravdu nepřáli. Cesta tak byla nekonečná, protože aby jsme se v buse neupekli, byl otevřený nouzový východ na střeše, no ale ten průvan... v péřové bundě se spacákem na hlavě jsem autobusem fakt ještě nejela. Ale nějak jsme to přečkali a dorazili do Livorna a trajektem na Korsiku. Kluci autobusáci se klimu naštěstí jali hned řešit a nechali doplnit nějakou kapalinu. Mezitím jsme se slunili pár hodin na pláži a jak už to tak tradičně bývá, spousta lidí se hned ten první den spálila. Včetně mě. Večerní příjezd do kempu v Tattone a následné vaření večere s Andy v polní alpiňácké kuchyni už byl za svitu čelovek.
DEN 1. Vzhůru nahoru!
Dnešní den nás čeká poměrně náročná etapa. Ráno vstáváme brzy, což po dlouhé cestě a krátkém spánku není lehké, ale daří se nám vyrazit jen patnáct minut za plánem (časový harmonogram je daný a chybí už jen ranní rozcvička). Naším cílem je bivak u Refuge de l'Onda. Mírným stoupáním kolem kaskád za vesničkou Canaglia nabíráme výškové metry. V kaskádách se občas dá najít hlubší jezírko i na skákání, což je na osvěžení parádní. Chvíli po poledni docházíme k chatě a stavíme stany. Ihned poznáme úskalí vrátek otevírajících se dovnitř - umí si je otevřít místní koně a stelou si mezi stany. Ještě nás čeká bonusový výstup na vrchol Monte d'Oro (2389 m) aneb dalších 1100 výškových metrů nahoru a dolů. Vyrážíme jen nalehko s malými batůžky. Stoupání po hřebínku do sedla nám zabralo přes dvě hodiny a ještě kus nás čeká. Vrchol se zdá být kousek, ale dost klame. Nahoru docházíme kolem páté, tak jen rychlou společnou fotku a vyrážíme dolů, abychom nepřišli dolů za tmy. V kempu nás mile překvapují teplé sprchy (novinka 2020), které jak se nakonec ukázalo byly ve všech bivacích, kterými jsme prošli. Ve všech je navíc vždy buď kuchyňka uvnitř chaty nebo přístřešek s vařiči a plynovými bombami, kde je možné si uvařit. Záchody jsou povětšinou turecké, asi proto, že se na nich nedá dlouho trůnit a dva záchody na celý bivak tak bohatě stačí.
DEN 2. Hřebínek a sedýlko nadosah.
Vstáváme do chladného rána. I péřová bunda přijde vhod. Rychlá snídaně složená z míchaných ovesných vloček a čaje, zabalit věci, stan a zahřát se chůzí do kopce. Ideální ráno. Moje spálené břicho mi to trochu kazí naříkáním při zapínání bederáku krosny. Zatnout zuby, ono to za chvíli přestane bolet, jen si ten bágl nesmím sundat, jinak si to užiju znovu. Sluníčku chvíli trvá než začne hřát a pak se na celý den přidává i větřík udržující tak akorát teplotu na chůzi. Z L'Onda jdeme alternativou GR20 přes Punta all'Altore (2021 m) a sedlo Bocca Manganello (1800 m) do Bivouac de Petra Piana. Hřeben mezi bivaky má jen nějakých 7km, i přesto ho jdeme více než šest hodin. Po většinu času je vidět až na moře a cestička se místy stává spíše lezeckou, ale za mě rozhodně lepší, než jít po GR dole údolím. :) V Petra Piana budeme zůstávat na dvě noci, je to pěkné místo na hraně skály i když hodně větrné. Večer přichází mrak a prudce se ochlazuje, místnost na vaření je plná a tak nakonec volíme chvíli sezení mezi stany a pak urychleně teplý spacák.
DEN 3. Nalehko na nejhezčí horu Korsiky.
Spáleniny na břiše mě zase v noci potrápily. Nevěřili by jste, jak je těžké celou noc ležet na břiše a nedýchat, aby se kůže nenapínala a nepovolovala. No paráda, ještě že dneska krosna zůstává ve stanu a beru jen malý batůžek. Chystáme se na Monte Rotondo (2622 m). Nevede tam žádná oficiální cesta (v mapy.cz je), jen pěšina místy vyšlapaná a v suťovisku jsou ukazateli trolové (mužíci, kamenné pyramidky - každý tomu říká jinak). Těsně pod vrcholem je postavený bivak s plechovou střechou, lákalo by mě tam přespat, mohl by tam být opravdu krásný východ a západ slunce a co teprve v noci hvězdičky! (Korsika má jen malé světelné znečištění a noci bývají bez mraků.) V údolíčku mezi vrcholy je jezero Lac de Bettaniela. Studené jako všechny, ale i tak se tam někteří zvládli čvachtat dlouho. Pak už jen zpátky do kempu, uvařit véču a šikovně obsadit kuchyňku, kde bylo teplíčko. Večer jsme věnovali vínu a společenským hrám. Jediné co, tak Francouzi chodí dost brzo spát, protože ráno už kolem páté vyrážejí dál na trek, aby se vyhnuli největšímu teplu a žáru slunce. Neměli tak pro naši veselou pantomimu moc pochopení. Venku byla zase zima, tak jsme rychle zalezli každý do svého.
DEN 4. Nad jezery do oblak.
Zase stoupání hned na začátek, zahřát před náročným úsekem GR20. Vede skalnatým terénem nad třemi jezery Grand Lac de Rinoso, Lac de Melo a Lac de Capitelo. Místy je pěšina široká a rovná, části jsou přes kamenné plotny nebo suť, kus i lehce lezecký s řetězem. Dnes se honí všude kolem nás mraky, ale naštěstí bez deště a zůstávají schované za okolními hřebeny. Kluci našli na mapách vrchol Monte Corona, tak musela vzniknout fotka odboje v rouškách. Ze sedla Bocca alle Porte (2220 m) nad jezery už jsme pak jen scházeli dolů k Refuge de Manganu, kde jsme ten den tábořili. Stavba stanů probíhala pod dohledem místní krotké krávy. Chaty jsou většinou zásobované vrtulníkem nebo vozí zásoby na koních, což jsme tu měli možnost i vidět.
DEN 5. Návrat do civilizace.
Nejpohodovější túra na GR20, kterou jdeme. Žádné náročné výstupy, dlouhý mírný sestup... prostě pohoda. Pro změnu jsme ráno začínali z kopce, takže jsme toužebně koukali na ustupující stín abychom se na sluníčku trochu ohřáli. Trasa tady vede přes travnaté pláně s trnitými keříky, pak kousek bukovým lesem kolem potůčku s kaskádami až se přehoupne k jezeru Lac de Nino. Ze strany od Manganu není jezero nijak výrazné, je zapasované v pláni uprostřed trávy a není vidět, dokud se nevyleze trochu nad úroveň pláně. Obvykle se tu pase stádo polodivokých koní a i my jsme je letos potkali. Nezklamali a někteří přišli škemrat o jídlo a drbat se. Lac de Nino patří mezi ty turističtější místa na Korsice a tak tu bylo několik dalších skupinek lidí, prostě se blížíme do civilizace. Od jezera je potřeba se přehopnout přes sedlo Bocca a Reta (1883 m) a pak už je jen sestup do sedla Col de St-Pierre (1452 m) s kapličkou. Odtud houpavě po vrstevnici k hlavní silnici do sedla Col de Vergio (1478 m). Kemp Castel de Vergio je v místě kde GR silnici kříží. Je tu i obchůdek, hotel a asi dvousetmetrová sjezdovka. Ano, v zimě se sem jezdí na lyže jako do vyhlášeného resortu. :D
DEN 6. Jurský park.
Poslední túra po GR20 tohoto zájezdu. Odpoledne nás nabírá v Castel de Vergio náš autobus a přejíždíme do kempu pod Monte Cinto. Vyrazili jsme časně, lesem po prašně cestě směrem ke Cascade de Radule, potoku s mnoha kaskádami a tůňkami. Kolem něj nahoru lesem se zbylými obrovitými borovicemi jako z pravěku k chatě Refuge de Ciottulu di i Mori a do sedla Col des Maures (2155 m) pod vrcholem Paglia Orba (2525 m), kam už nám nezbýval čas vylézt. Cestou dolů jsme si našli tůňku, kde se dalo i skákat, a vykoupali se. Pak už jsme jen frčeli stejnou trasou do kempu zabalit věci a naskočit do autobusu. Moc se nám nechtělo, většina by ráda ještě pokračovala natěžko, ale vidina teplé večeře od Andy nám alespoň trochu spravila večer.
DEN 7. Noční pochod a nejvyšší vrchol Korsiky
Pochod pro světlušku, tak nějak vypadal brzy ráno zástup stoupající k Refuge de l'Erco pod Monte Cinto (2706 m). Snídaně u chaty už byla na slunci a následný výstup na vrchol byl ve znamení potu a příjemného chladivého větříku. Začínalo se mezi trnitými keři a sutí, pak už skoro čistě po skále. Na Cinto vede z druhé strany odbočka z GR20, hustě značená červenými puntíky. Tak jsme je dychtivě vyhlíželi, protože ze strany, ze které jsme šli my, byli jen lehce zmatení kamenní můžíci. O půl jedenácté všichni zdárně dobyli vrchol a ani tam jsme se moc nezdržovali, protože na odpoledne byla vydaná výstraha kvůli bouřkám. Abychom nescházeli stejnou cestou vzali jsme to ještě, k radosti nejmladších členů výpravy, kolem jezera Lac du Cinto, ke kterému se navíc dolů jede kus suťoviskem a je to docela zábava, skoro jako se bořit do sněhu. Jezero bylo neskutečně studené, proto nechápu, že tam někteří skočili i víc než dvakrát. Mě byla zima a to jsem tam tentokrát namočila jen nohy. Od Lac du Cinto vedou dolů dvě trasy, levá a pravá. Po zkušenosti z minulých let, že pravá strana občas končí skalní stěnou jsme to vzali bloudivou levou, ale o chlup lepší, cestou. Závěrečný sestup od chaty Erco prašnou pěšinou přes pastviny už byl dost na morál. Bylo vedro a cestička nekončila. Rádi jsme došli do kempu. Tam jsme návrat patřičně oslavili vínem a společenskými hrami a dokonce došlo i na moje ukulele. Ještě, že jsem se neslyšela, jinak bych se asi musela stydět.
DEN 8., 9. a 10.
Vezmu je už jen stručně. Po Cintu jsme vyrazili na pohodový den do historického městečka Corte = pro nás půlden strávený u řeky na místní plážičce s knížkou, Honza spánkem. Odpolední přejezd do kempu v Bastii a její večerní prohlídka. Došli jsme až k majáku a chvíli pozorovali rozbouřené moře a odplouvající trajekty, se kterými to dost houpalo. Pak jsme už jen šli na pizzu a ochutnat Pastis - francouzský anýzový likér, chutná prostě jako lékorky a je v něm něco alkoholu. Moc nás to teda neoslovilo. Po návratu z Bastie jsme chtěli strávit noc na pláži, ale hnaly se bouřky, tak jsme raději zalezli do stanu.
Další den jsme kvůli posunutému trajektu museli strávit v kempu nebo na pláži. Já jsem po zkušenosti z prvního dne a pozdravem od sluníčka celé dopoledne prospala ve stínu. Před odjezdem ještě rychlá koupačka ve vlnách, nacpat vše do busu a vyrazit na zpožděný trajekt. Čekání na vyplutí jsme trávili hrou Twister přímo na nástupním mole. Klima naštěstí cestou domů fungovala ale únava stejně byla taková, že se mi podařilo většinu cesty domů prospat.
Korsika je krásná, ale příště už tam vyrazím jen za účelem přejít celou GR20, ať ten zážitek stojí za to. :)
留言