Tenhle týden mám volno tři dny a Honzovi se nějakým zázračným způsobem podařilo sehnat místa na dva stany přesně na ty dny. Nechápu. Já jsem se to snažila taky sledovat, kdyby se něco uvolnilo, ale nic jsem nenašla. A navíc to byly dvě místa, takže s námi mohla vyrazit ještě jedna dvojice. A aby těch náhod nebylo málo, tak zrovna v tu dobu byli poblíž Honzovi kamarádi, co normálně bydlí ve Vancouveru. Občas když se to sejde, tak to stojí za to. A tak jsme vyrazili.
Ifka a Jára nás měli vyzvednout ve čtvrtek ráno dole v Jasperu. Na cestu dolů od Pyramid Lake jsme si dali hodinku. Přímo od našeho bydlení vede dolů do města spousta pěšinek, takže člověk aspoň nemusí jít po silnici. Necourali jsme se a i tak to vyšlo jen tak tak. Rychle jsme ještě v Nesters nakoupili co nám na trail chybělo a vyrazili jsme.
Skyline trail vede mezi Jasperem a jezerem Maligne Lake. Je dlouhý 45 kilometrů a nastoupané metry se liší podle směru, který zvolíte. Od jezera do města je to 1600 metrů a z opačné strany skoro 2000. My jsme zvolili jednodušší variantu se začátkem nahoře u jezera a spojili jsme to ještě s vyjížďkou lodí ke Spirit Island. Posvátnému místu původního obyvatelstva Stoney Nakoda.
Jedna z výhod práce pro společnost Pursuit jsou jejich benefity pro zaměstnance. Tím, že mají pod palcem okolní atrakce, tak je pro nás jednoduché se na ně zajet podívat. Patří mezi ně i vyjížďka lodí po Maligne Lake.
Je to sice trochu masakr, co se turistů týče, ale bylo to moc hezké. Jezero je poměrně dlouhé a i když jsme nedojeli až na konec zabrala plavba tam a zpátky něco přes hodinu. Spirit Island je krásné místo, ale jak už jsem zmínila. Je to atrakce pro turisty, kterých tam bylo nespočítaně. Po plavbě jsme si u jezera v klidu uvařili oběd (naznali jsme, že je tu přijatelný počet komárů) chvíli ještě odpočívali a pak jsme vyrazili na trail.
Jen co jsme vlezli do lesa projevila se invaze komárů. Snažili jsme se jít rychle, aby nás nežrali, ale místo na odpočinek bez nich jsme našli zase až u jezera. Je to trochu paradox. U vody jich totiž tolik není. Vykoupali jsme se a pokračovali do kempu Little Shovel.
Kempů je po cestě několik a jsou to vlastně jen místa na stan, lavičky, boxy na jídlo, aby se k němu nedostal medvěd a něco jako záchodky. I když záchodky je dost silné slovo. Byly to prostě jen kyblíky s prkýnkem zabudované do dřevěných schodů s hordou čekajících komárů okolo.
Večeři jsme zhltnuli rychle a ještě rychleji jsme se s Ifkou přesunuly do stanu, kam na nás ty krevsající bestie nemohly. Kluci ještě vyrazili nad les fotit západ slunce.
Ráno jsme stejně rychle zhltli i snídani a vyrazili jsme na další pochod. Dneska nás čeká 23 kilometrů skrz nejhezčí část trailu, protože konečně vylezeme nad pásmo lesa a budeme si moct užívat výhledy na okolní hory.
Cestou jsme potkávali skupinky dalších výletníků a dokonce i dva ultra běžce. O to divnější bylo, když jsme je v jednu chvíli došli. Jeden dřepěl kousek od cesty v borůvčí a druhý něco sledoval. První myšlenka byla, že si šel odskočit, ale jejich slova nás rychle vyvedla z omylu. Po cestičce si to totiž štrádoval už poměrně odrostlý medvídek Grizzly. Rychle jsme se klidili z cesty a klapali hůlkami. Jeho pohled nám ale sděloval, že ho to vůbec netankuje a prostě si šel dál. Na palouku se nás sešlo sedm, takže asi naznal, že máme přesilu. Když poodešel dostatečně daleko, napojili jsme se zase zpátky na cestičku a pokračovali dál. Později jsme se dozvěděli, že ho potkaly i další skupinky, co šly před námi a že mu byli úplně ukradení. No. Ještě teď se mi klepou ruce, ale ke kanadské přírodě to prostě patří a všichni tu spolu s divokou přírodou žijí v souladu a nijak si navzájem neubližují.
Po méďovi už vedla cesta hlavně kolem vrcholků a spolu s nadmořskou výškou ubývalo i vegetace. Rozevíraly se nám ale výhledy na daleké kopce a i přes to, že bylo zataženo, byla docela fajn viditelnost. Kousek od jezera Curator Lake s výhledem dolů do údolí a na další kemp jsme si dali oběd, trochu si odpočinuli a chystali se na největší výstup na trase. Nahoru do sedla The Notch.
Nahoře byly ještě zbytky sněhové převěje, ale když jsme se vyhoupli nad ni, otevřel se nám zase úplně jiný výhled. Konečně jsme se blížili k údolí Jasperu, kterým se jako stříbrná stužka vine řeka Athabasca a kolem ní jsou rozesetá zářivě modrá jezera.
Nejvyšším bodem trailu je Amber Mountain (2565 m). Hora suti. Nic víc tu není a cesta vlastně vrchol kousek obchází s než si uvědomíte, že to byl ten vrchol, už jste daleko za ním. Začali jsme tedy klesat k našemu dalšímu nocovišti Tekarra. Vzdušnou čarou se to zdálo kousek, ale šli jsme ještě strašně dlouho, protože naše cesta se pořád někde klikatila.
Co se komárů týče, byla na tom Tekkara ještě hůř než Little Shovel. Večeři jsme vařili za chůze a za chůze jsme ji i jedli. Když se člověk zastavil, jednotlivé komáry mohl pohodlně vdechovat, protože si troufali sedat i na tváře. Příště na trail nejdu bez síťky na hlavu. Protože se opravdu nedalo ani rozumně najíst, aniž by člověk zároveň nejedl i ty pisklavé bestie. Jak dobře nám pak bylo, když jsme si zalezli do stanu a koukali na ně přes moskitieru.
Ráno to bylo to samé, takže rychle nasnídat a hurá na poslední část trailu. Dneska už moc nenastoupáme, ale zato pak budeme dlouho klesat až dolů do údolí. Jediným problémem je, že Honza má odpolední směnu, takže se do tří hodin musíme dostat k Pyramidu, aby to stihl.
Nasadili jsme tedy tempo a šlapali co to šlo. S krátkou odbočkou na vyhlídku na Signal Mountain jsme si ale čas dost zkrátili a tak jsme se museli s Járou a Ifkou rozloučit a mazali jsme dolů z kopce jako namydlení blesci. I tak nám sestup zabral moc času a nezbylo než zkusit štěstí stopařů.
I přes viditelný smrad, který se kolem nás po třech dnech vinul nám zastavil karavan s holandskou rodinkou, kteří nás vzali do centra Jasperu přímo k obchodu, kde jsme se taky potřebovali zastavit. Rychle jsme nakoupili a vyrazili ku domovu. Stopařské štěstí se nás naštěstí ještě podrželo a zastavil nám druhý karavan tentokrat se šestičlennou rodinkou z Québecu, kteří nás hodili až nahoru do resortu. Přijeli jsme v půl třetí. Takže Honza směnu pohodlně stihl a já jsem mohla v klidu prospat odpoledne. Někdo tomu říká spavá nemoc, ale já to nazývám řádným odpočinkem. :D
Trasa: 45.3 km • 14:48 hrs
Kempy: je nutné rezervovat předem. Dost často jsou vybrané třeba půl roku dopředu, ale lidé často rezervace ruší a když to člověk párkrát denně projede, tak občas najde volná místa i v průběhu sezóny. Rezervační stránky (lepší v režimu pro počítač) https://reservation.pc.gc.ca/Mobile/ChildCampgroundList.aspx?mapId=bca5e152-1b5e-4677-86c0-8c9ead96f172