Tentokrát z pohledu Honzy:
Týden utekl jak voda a opět tu máme dva dny off - poslední našeho pobytu v Rockies. Tentokrát máme políčeno na Tonquin valley trail, kam jsme se chystali už před pár týdny, ale kvůli počasí jsme jej odložili a dobře jsme udělali. Spolu se Skyline trail jde o jeden z mála vícedenních point-to-point treků v okolí, kdy se nevracíte stejnou cestou zpět.
Již před časem se mi podařilo chytit volnou rezervaci údajně nejhezčího kempu u jezera Amethyst. Navíc jsem ale vylepšil plán o zlezení vrcholu Edith Cavell (3363) po západním hřebeni - sestupovce horolezců - a to díky Ivče! Kdyby minulý týden při pohledu z Indian Ridge věděla, co přinese její poznámka, že Edith Cavell vypadá z druhé strany již bez sněhu, tak by si ji asi nechala pro sebe 😀 Navzdory následným představám o hordách medvědů číhajících na nás v málo chozeném bočním údolí Verdant Creeku už mi ale brouka z hlavy nevyhnala…
Plán byl tedy následující: ve středu odpoledne po práci se nechat hodit na začátek údolí v Astoria trailhead, ale po pár kilometrech odbočit k Verdant Pass a přespat "na divoko" někde v lese. Druhý den s rozbřeskem začít lézt nalehko nahoru a odpoledne po sestupu dojít ještě dalších cca 20 km k Amethyst lake. Na pátek by mělo zbývat odpočinkových 20 na konec údolí:
Předpověď počasí vypadala až do pátku slibně, takže nebylo cesty zpět. Kolegům/kamarádům z Belgie jsem tu za odvoz k Tonquinu (a zpět) slíbil ponechat rybářské křeslo vyhrané v plážové tombole, tak nezbývalo než vyrazit.
Začátek trailu byl krásný včetně večeře u říčky Astoria. Ale pak nám začaly problémy.. Ivča v hustém lese znejistila a začala pronášet svůj oblíbený (medvědí) bonmot, že "se jí to tu nějak nelíbí". Navzdory tomu, že po výletě je pak vždycky ráda, že jsme jej podnikli, mám pro její obavy pochopení. Jenže tady nám šly trochu proti sobě Ivči obava z medvědů a moje obava ze strážců parku a mastné pokuty za spaní mimo kemp. Což se projevovalo tím, že zatímco já se snažil být co nejvíce potichu, Ivča se snažila být co nejvíce nahlas a mlátila hůlkami o každý kámen. Na ticho jsem sice brzy rezignoval, ale tentokrát jsem ji neuchlácholil ani protimedvědím playlistem ze Spotify, ačkoliv můj zpěv vše živé spolehlivě zažene.
Před postavením stanu mimo dohled cesty (což se nám povedlo až napodruhé) bylo potřeba bezpečně uložit jídlo a vše voňavé mimo dosah nenechavých zvířátek dostatečně daleko od stanu. Plechová bearcache, které bývají na campgroundech tady jaksi chyběla. Přišla chvíle použít provaz, který jsem pro tohle v Jasperu sehnal. Medvědi umí lézt výborně po stromech, takže představa byla nahodit provaz přes větev dostatečně daleko od kmene, aby se k jídlu žádný stromolezec nedostal. Kdo někdy putoval po Rockies už možná tuší, že tomuhle parametru místní stromy s větvemi úzko při kmeni jaksi nevyhovují. Naštěstí se lano ukázalo dost dlouhé na to nahodit oba jeho konce přes protější stromy a vytáhnout jídlo do dostatečné výšky mezi nimi.
Povzbuzen úspěchem jsem Ivču ve stanu před spaním uklidnil, že vše voňavé je pryč, takže nic nemá důvod se o nás zajímat. Jaké bylo moje překvapení, když jen pár minut na to začalo něco škrabat na plachtu stanu jakoby ve snaze se dostat dovnitř. Když jsem posvítil ven, nic jsem už nezahlédl, ale že šlo o nějakou malou havěť, tak mi teda prokázala doslova medvědí službu. Nevím jaký odér ji přilákal, příště snad budu muset věšet i své boty s ponožkami nebo co. Donutil jsem Ivču si pustit něco do sluchátek a ve spojených spacácích ji ukolébat. Ale na rozdíl ode mě toho asi moc nenaspala.
Ráno jsme vstávali za rozbřesku, sbalili stan, přebalili s sebou na výstup jeden bágl nalehko a zbytek věcí pověsili ve druhém báglu místo jídla. Po půlhodině stoupání lesem jsme vyšli na louky Verdant Passu a s výhledem na okolní vrcholky zalité ranním sluncem se nálada rázem změnila. Ale jen do chvíle než jsme došli k amfiteátru West ridge samotného Edith Cavell. Při pohledu na vysokou stěnu a porovnání s mapou jsme se shodli na tom, že tam žádná cesta vést nemůže!
Ale když už jsme tady, tak dojdeme až ke stěně a uvidíme.
No, nakonec se to ukázalo jako docela dobře vylezitelné. Jen nám to zabralo o pár hodin víc, než jsem počítal. V sedle pod vrcholem už Ivča prohlásila, že má dost a na samotný vršek mě vyslala samotného. Jaké bylo moje překvapení, když mě má vrchu dohnala s tím, že si to nakonec rozmyslela. Shora byly krásné výhledy! Tak ještě fotku a hurá dolů, zbývá nám dnes pěkný kus cesty.
Únava zřejmě udělala své a ke konci sestupu jsem si snad zakopl nohou o nohu či co a poslal to po hlavě z malé skalky. Ivča to popisovala jako zpomalené salto, kdy ze mě zahlédla jen mizející nohy a hůl, co po mě zůstala nahoře na skále. Naštěstí jsem to odnesl jen s odřenou rukou. Zbytek sestupu již proběhl v poklidu, bágl na stromě jsme též našli nedotčený, tak jsme mohli rovnou pokračovat údolím k Amethyst lake.
Naše pozdější dilema, zda to vzít po mém podél řeky přes Chrome lake a nebo nejkratší cestou lesem jak chtěla Ivča, rozsekla střižba, kterou jsem s přehledem prohrál 0:3 abych mohl zbytek cesty mrmlat, že zaručeně přicházíme o nejhezčí úsek. Dokud nezačalo pršet. A neukázalo se, že ne všechny cesty na mapách.cz existují i v reálu, takže jsme si to stejně nezkrátili. Déšť naštěstí ustal, ale i přes nasazení nadzvukové rychlosti (=nekecej a šlapej) jsme poslední paprsky nad jezerem nestihli a do kempu dorazili skoro za tmy. Náplastí nám byl pasoucí se karibu, kvůli kterým strážci parku do údolí postupně omezují přístup veřejnosti. (Za turisty prý táhnou vlci, kteří pak víc požírají místní karibu. Nebo karibu pak požírají ty vlky? Teď nevím, dost jsem se ztratil v debatě, která se ohledně efektivity těchto opatření na místním FB rozhořela.)
Každopádně všech 8 míst v kempu už bylo plných.. Nápad, předstírat šťáru strážců parku rozdávajících pokuty a zjistit kdo bez rezervace nám zabral místo, jsme rychle zavrhli, našli si nějaký rovný plac vedle a jídlo dali do bearkeše ke dvěma prima Češkám.
Ale to ráno! Slunce krásně ozářilo skály nad jezerem, voda lákala ke koupání. A totální kýč se z toho rozhodl udělat další pasoucí se karibu. Vegetili jsme zde dlouho, ale nakonec jsme museli vyrazit dále, zbývalo nám ještě přes 20 km do cíle. Dnešní část trailu byla bohatší na výhledy po okolních loukách a kopcích. Ale předpověď vycházela jak hodinky, před polednem se začalo zatahovat. Naštěstí se bouřka slitovala až do odpoledne a první zahřmění a kapky se objevily ve chvíli, kdy jsme sedali kamarádům do auta. Ideální timing!
Byl to moc fajn hike a ač výhledy z trailu ani setkáním s grizzlym nemohl konkurovat Skylinu, na zážitky které nemusí být pozitivní když jsou silné, rozhodně chudý nebyl 😀
Trasa: 53km 2300m ⬆️