Posledním výletem, který jsme podnikli při našem dvouměsíčním výletu do Kanady byl trek do světa Pána prstenů. Obrazně řečeno. Skupina, která postavila chatku na počest Briana Waddingtona byla velkým fanouškem Tolkiena a tak pojmenovala okolní kopce podle hlavních postav. Nemohli jsme tedy odolat pokušení zdolat Gandalfa, Aragorna a Froda. Jen počasí se na to netvářilo.
Vyrazili jsme v sobotu ráno. Je prodloužený víkend, má být docela hezky a celý Vancouver vyráží do hor. Takže doprava po místní “dálnici”, která je všechno jen ne rovná, je v kombinaci s kanadským neuměním řídit dost hustá v obou slovech smyslu. Před Whistlerem navíc byla nehoda, takže jsme si pěkně postáli v koloně, než to uklidili.
Ve Whistleru jsme ještě udělali “rychlou” zastávku na nákup jídla a návštěvu Vallhally (božího obchodu se sportovním vybavením, ke k našemu neštěstí měli zrovna výprodej, ale nakonec jsme odjeli s prázdnou) a pokračovali v cestě na začátek trailu. Čím víc se noříte do hor, tím víc je silnice užší a hrbolatější až nakonec dojedete na prašnou cestu, která na konci údolí končí a dál už vede jen pěšinka. Prostě konec světa. Na atmosféře tomu navíc přidává ohořelý vrak auta jehož majitele nikdy nenašli.
Parkujme před posledním mostem, který se kvůli špatnému stavu už nedá přejet, dobalujeme batohy a vyrážíme do divočiny. A to do slova a do písmene. Pěšinka se nám ztrácí ve vysokém porostu travin a keřů a klikatí se mezi bažinkami. Čekala jsem, že tu určitě potkáme medvěda, protože nebylo vidět ani na pár desítek metrů dopředu, ale žádný se neobjevil, když jsme pak vlezli do trochu řidšího lesa viděli jsme spoustu důkazů o medvědí aktivitě v okolí. Pošlapaný podrost, hrabání a bobky. Jediné živé stvoření v celém lese kolem nás ale nakonec byly vosy, kterým Honza šlápnul do hnízda a ty ho za to pěkně ztrestaly. Ještě, že není alergik.
Za západu sluníčka jsme došli k našemu cíli. Jezeru Long Lake a chatě Brian Waddington hut. Kluci si stihli před úplným západem dát koupačku a pak jsme se přesunuli blíž k chatě a nastal problém s hledáním místa na stan. Prodloužený víkend se projevil a v momentě, když jsme přišli, už kolem stálo dalších dvanáct stanů a chata praskala ve švech. Píchli jsme se tedy k cestičce do polobažiny a potají doufali, že se nevyplní předpověď na zítra a nevyplaví nás voda. Má totiž děsně pršet.
Večeři jsme si uvařili vevnitř v chatě, protože venku se pekelně ochladilo a potvrdila se nám domněnka, že Češi jsou fakt všude. Sešli jsme se tam tři skupiny a vysoce jsme převažovali nad ostatními národnostmi, no prostě sranda. V noci jsme ještě vyrazili na Cabin Hill fotit polární záři, ale moc silná nebyla.
Jen co jsme zalezli do stanu spustil se slibovaný déšť. A pršelo i celý další den až do večera, takže jsme ho hezky proseděli v chatě, četli si a hráli karty. Úplně večer se udělalo malinko líp, tak jsme vyrazili k horními jezeru s plánem vylézt na Froda, ale setmělo se moc rychle, takže jsme to brzo otočili. Zítra už snad bude hezky.
A fakt že bylo. Nádherné magické ráno s východem sluníčka, které se ale hned po velké show zase schovalo za mraky, které se vzaly bůhví odkud. I tak jsme ale vyrazili. Cíl je vrchol Gandalf a Aragorn.
Stoupání nebylo nijak strašné, lezli jsme ze správného směru, takže jsme se vyhnuli náročnějším pasážím i když na úplném vrcholku bylo trochu lezení.
Gandalf má na vrcholu něco jako obelisk, který si Honza nemohl nechat ujít a vyškrábal se až na úplný vrcholek. Výhledy byly taky parádní. Okolní hory jsou prostě nádherné. Po hřebeni jsme pak pokračovali k vrcholu Aragorn, což už byla hračka, protože do sedla se nic moc neklesalo a výstup na vrchol je pak hodně mírný.
Aragorn má na druhé straně zbytek ledovce (fakt už jen zbytek) který je v zimě vyhledávaný na parádní sjezdy na skialpech. Vůbec celá tahle oblast je vyhlášený skialpový ráj a chata je na celou zimu plná lyžařů.
Z Aragorna už jsme trochu spěchali dolů, protože už bylo docela pozdní odpoledne a nechceme do Vancouveru přijet úplně pozdě v noci. Jára s Ifkou jdou ráno do práce a nám večer letí letadlo na Zéland. Sešlupali jsme se tedy dolů k jezerům v kotlině a pak děsně příkrou stráni zpátky k chatě. Pobalili jsme si věci a vydali se dolů k autu. Cestou do Vanu jsme si udělali rychlou zastávku v Mekáči, protože jsme měli hrozný hlad, Járova oblíbená restaurace byla zavřená a nic jiného jsme nepotkali. Dorazili jsme pozdě večer a byli schopní se jen svalit do postele a usnout.
Trasa: 8 km, 800 m ⬆️