Aneb jak se říká: po práci legraci. A tak jsme vyrazili. Nad jezerem Pyramid Lake se tyčí stejnojmenná hora. Pyramid Mountain 2766 m.n.m.
Skoro až pod úbočí hory vede takzvaná “fire road” - požární cesta, kterou správci parku udržují pro případ nutného boje s požáry, které jsou tu poměrně časté. Je to široká šotolinová cesta a většina lidí, kteří po ní vyráží na horu jezdí na kolech. Ale jelikož jsme se vydali na dva dny, tak jsme si u nás v resortu kola půjčit nemohli a museli jsme jít po svých. Široká část fire road má nějakých 10 kilometrů, pak se mírně zúží na další 4 kilometry, ale pořád je široká na dvě auta vedle sebe. Nakonec ústí na velké louce pod úpatím pyramidy a nahoru už pak stoupá jen úzká pěšinka. Samotný vrchol tvoří hora kamení a tam už cesta není zřetelná vůbec, ale není kde se ztratit.
Cesta je dost frekventovaná a při hezkého počasí se nahoru vydává spousta lidí i přes to, že se jedná opravdu o náročný výstup. Od Pyramid Lake se nastoupá skoro 1600 výškových metrů.
My jsme vyrazili poměrně pozdě. Na mě se zřejmě konečně projevil jetlag, v noci jsem skoro nespala a ráno mi nebylo vůbec dobře. I když Honza trochu protestoval nakonec mě nechal si dát ještě dopoledne jeden pokus o spánek. Ten mi trochu pomohl a tak jsme vyrazili. Zabalili jsme si jen základní věci na spaní a něco málo jídla. Pršet nemělo a bylo děsné horko.
Ze začátku jsme šli podél jezera, kde si Honza liboval, že si vzal kraťasy. Začal toho ale litoval poměrně brzy. Hned jak jsme se ponořil hlouběji do lesa, začali nás šíleně žrát komáři. Byly jich stovky. Zastávky nepřipadaly v úvahu, protože se hned objevilo hejno a štípalo o sto šest. Přes tričko, kalhoty vlasy, proste všude. Sice tu kromě horských koz byli jediní obyvatelé lesa, které jsme cestou potkali, užili jsme si jich až až.
Prvotní stoupání se zdálo v pohodě, ale ono jen nenápadně nabíralo na sklonu. Šlapali jsme po široké cestě a nějak to neutíkalo. Cedulky s kilometry a označením trasy trochu bolestně připomínaly, že se suneme jako šneci. Na louku pod Pyramid Mt. jsme se doplahočili až kolem šesté odpoledne a ještě kus s nejhorším stoupáním nám zbýval. Vyrazili jsme a cestou jsme hledali místo, kde by se dal postavit stan.
Jedno super místo na stan jsme našli v posledním sedle pod vrcholem. Úzká prohlubeň ze tří stran chráněná před větrem se nám zdála ideální. Byli jsme vysoko nad pásmem lesa mezi skalami, kde už skoro nic nežije. Kromě marmotů (svišť) a malých myším podobných zvířátek pika (pišťucha).
Jelikož se nám nechtělo tahat s plnou bagáží až na vrchol nechali jsme dole kousek od vybraného místa jeden batoh a nahoru jsme šli jen nalehko. Závěr výstupu vede mezi balvany a žádná zřetelná cesta tam není, ale není ani kam uhnout nebo spadnout. Na to je ten hřeben moc oblý. Na vrcholu byl ještě zbytek sněhu a obrovská betonová plošina. Už chápu, že se dá spát i úplně na vrcholu, je tady místa na malý kemp.
Užili jsme si výhledy a mazali dolů. Těšili jsme se na večeři a na spacáky. Jen co jsme ale došli dolů, zjistili jsme, že si něco pochutnalo na rohu mojí karimatky a na boční kapse honzova batohu. Podezřívám pišťuchy, ale kdo ví. V noci jsem se kvůli nim moc nevyspala, protože hvízdaly kolem stanu pořád něco chroupaly, ale ráno bylo za odměnu. I přes mraky byl vidět pás rudého obzoru.
V půl šesté se nám ale se sluníčkem nechtělo vstávat. Potřebovali jsme se jen po fire road dostat zpátky a máme na to celý den. Takže jsme se vykutáleli až po deváté, dali rychlou snídani a vyrazili. Honza se chtěl ještě podívat k jezírku a vodopádům a pak už nám zbývala jen úmorná cesta komářím lesem. Dorazili jsme brzo odpoledne a zbytek dne odpočívali. Zítra ráno zase hurá do práce.
Comments