Čtvrtek
Jak už to u nás bývá i přes velkou únavu (mou) jsme vyrazili na další výlet. Cílem byly tentokrát vrcholy Whistlers a Indian Ridge. Sice tam jezdí lanovka, ale my jsme se tam vydali pěkně po svých.
Máme teď na dva dny od Kamila půjčené auto, za to, že je Honza odveze ráno na začátek Skyline a přistaví jim ho na konec trailu. Za ty dva dny, co budou pryč ho hodláme využít a objezdit si kolem, co bychom jinak nestihli. Vyrazili jsme jako vždy poměrně pozdě. Ráno se mi nechtělo z postele, protože celou noc zase někdo vařil a mlátil hrnci v kuchyni a když už si dal konečně pohov, tak začala pískat dopraná pračka.
Popovezli jsme se pod lanovku, nechali auto na parkovišti a začali stoupat nahoru. Ze začátku vedla trasa lesem, kde byl příjemný chládek, ale jakmile jsme vyšli nad úroveň lesa, začala neúprosná výheň. Lehce pofukovalo, takže jsme sluníčko z počátku necítili tolik, ale pěkně nás spálilo.
Výstup na první vrchol Whistlers (2464 m) jsem čekala náročnější, než nakonec byl. Na 8 kilometrech se nastoupá 1200 výškových metrů, ale stoupá se postupně serpentýnami po úzké pěšině. Od lanovky na vrcholek vede navíc hodně široká pěšina, kde byla spousta turistů.
Indian Ridge už byl trochu těžší a taky lepší. Potkali jsme akorát jednu dvojici, která šla dolů, jinak jsme tam byli úplně sami. Vrchol je tvořený rozlámanou břidlicí a kousek pod úplným vrcholem se na příkrém svahu sypala trochu víc, než by bylo fajn. Z vrchu byl ale nádherný výhled, takže to za těch dalších 600 výškových metrů stálo.
Dolů k horní stanici jsme seběhli rychle a díky tomu, že pracujeme v Jasperu, jsme měli cestu dolů lanovkou zadarmo. Pak už jsme jen došli k autu a jelikož nám zbýval ještě nějaký čas do tmy, rozhodli jsme se, že se vyrazíme podívat ještě na vodopády na řece Athabasce, která protéká naším údolím. Cestou jsme nabrali pár, který stopoval u silnice a kousek jsme je popovezli. Byli z Francie a byli si jen v Jasperu nakoupit, aby mohli pokračovat v dálkovém trailu (Great Divide Trail), ale za celé odpoledne jim nikdo nezastavil.
Vodopád na Athabasce je mohutný. Ta ohromná řeka, která se vine údolím se najednou ztratí v úzké soutěsce a za ní zase rychle nabere svou šířku, jako by tam ani žádná nebyla. I večer tam bylo hodně turistů, takže jsme na fotku museli trochu čekat, ale byla to hezká podívaná.
Trasa 15.9 km • 6:30 hrs • 1800 m ⬆️
Pátek
Dneska jsem byla, co se týče vstávání, ještě víc líná než včera. Vstala jsem, a to se podržte, až v 8:30, což je na mě za poslední dobu dost výkon. Pak jsme dlouho rozmýšleli, jaký vymyslet výlet a nakonec jsme dokonce i vyrazili.
V plánu nakonec je Athabasca na kajacích. Velká voda už opadla a řeka neschovává žádné velké peřeje nebo jiné hrozby. Jen teče rychle. V místě, kde jsme chtěli nastoupit na vodu dokonce tak rychle, že mě to odradilo a Honza jel kousek sám, aby to otestoval. Já jsem kousek popojela autem a potkali jsme se u vody. Athabasca jen proste teče, ani se nijak moc nevlní, protože dno je převážně písčité a tak jsem taky nasedla a jeli jsme.
Ještě chvíli jsem byla nesvá, ale když se řeka rozlila do šířky a proud trochu zpomalil, jelo se dobře. I tak jsme za hodinu a půl ujeli přes patnáct kilometrů a člověk ani nemusel moc pádlovat. Museli jsme jen vrátit kajaky do páté odpoledne, takže jsme se potřebovali nějak dobře dostat zpátky k autu, abychom je mohli odvézt zpátky Stáně. Vyhlídli jsme si výstupní místo blízko u silnice a zkoušeli štěstí při stopování. Nikdo nás ale nebral. Všichni kolem nás jen profrčeli. Tak jsme museli ještě kousek po vodě.
Za mostem přes Athabascu je totiž parkoviště, kde se vychází na traily, tak jsme chtěli zkusit štěstí tam. A podařilo se. Teda, nebýt horských koz, které si to zrovna štrádovaly přes silnici, stojících aut a Honzova šarmu bychom tam asi stáli do teď. Naběhl totiž k zastaveným autům a začal se ptát. Jeden postarší pár sice vyděsil tak, že se chystali se v autě i zamknout, ale jiný, mladší pár, nás ten kousek k Jasperu vzal. Už zbývalo jen dojet pro lodě a vyrazit domů. Při nabírání lodí jsme je museli přenést přes svodidla mezi kozami, které ještě stále blokovaly volný průjezd, a místo kopytníků si lidi natáčeli nás. Jsme tu tak trochu exoti.
Kajaky jsme zavezli Stáně, cestou jsme se ještě zastavili omrknout potravinovou banku a jeli domů. Jeden problém ještě nastal, protože Honza si nebyl jistý, jestli se s Kamilem domluvil na vrácení auta na dnešek nebo až na zítřek. Při domlouvání jsme totiž zrovna dodělal na grilu burgery a tak byla konverzace trochu přerušovaná. Mají dojít až zítra, ale nevíme v kolik. Tak se Honza ještě rozhodl, že jim ještě dneska zaveze auto na konec trailu a dojede domů na kole. Přijel pěkně unavený, pustil si film a usnul. Já jsem tradičně koukala do stropu a když jsem konečně zabrala, vrátily se holky z vedlejšího pokoje z párty a mohla jsem začít na novo. No nic. Třeba se dospívání někdy jindy. (Pozn. nedospím)
Sobota
Zase jsme byli normálně v práci, ale chci si jen uložit vzpomínku na odpoledne, kdy jsme si po směně chtěli dát pohodu, upéct buchtu a relaxovat. Úplně nám to ale nedovolila bouřka, která se přihnala s přívalovým deštěm a všechno nám to hrklo do baráku, takže jsme místo poklidného odpoledne šůrovali a sušili dům. Ale na buchtu nakonec taky došlo.
Úterý
Partik s Dančou nás zase vzali na malý výlet. Tentokrát pod horu Mt. Robson. Jednu je nejhezčích v okolí. Jediný problém byl, že byla v mraku. Takže z výstupu na vyhlídku jsme udělali krátký výlet kolem vody k vodopádu Overlander Falls a jeli jsme zpátky domů.
Jediná záchrana výletu byla polární záře, která byla tentokrát opravdu hezká. Počkali jsme do půlnoci, zahráli pár her Rummikubu a vyrazili nahoru k Pyramid Lake na ostrov fotit. Byla tam děsná spousta lidí, ale podívaná parádní.
