Jak to všechno začalo
Nápad byl už asi v té době, kdy jsme se s Honzou poznali, ale opravdově to začalo loni v září když jsme byli v Norsku. Nějak jsme se bavili co se Zélandem a s cestováním a já jsem se náhodně koukla na víza do Kanady. Do té doby byly žádosti uzavřené, ale zrovna ten den, kdy jsem se na stránky podívala znovuotevřeli pool. Hned jsem se zaregistrovala a čekala. V poolu bylo tou dobou asi 350 zájemců a kvóta byla stanovená na 800. Takže pravděpodobnost výběru se zdála hodně vysoká, ale během zbytku roku vybrali jen dalších 50 lidí a mě se bohužel nepoštěstilo. Trochu mě to zklamalo.
Po Novém roce jsem to tedy zkusila znovu, když pool restartovali. A hle, dva týdny na to mi přišla pozvánky k zadání údajů a žádosti o udělení viz. Je to ale docela dlouhý proces. Člověk doma něco sesmolí, pošle a čeká až 45 dní, než mu pošlou nějaké vyjádření a instrukce co dál. Od půlky ledna jsem vyplňovala a čekala až do konce března. Když mi konečně přišlo konečné rozhodnutí, že můžu do Kanady vycestovat, přišla i z Nového Zélandu informace, že nám prodlužují propadlá víza z roku 2020. Paráda. Takže člověk čeká dva roky, kdy ho pokaždé, když jim pošle e-mail s dotazem co se bude dít, odbudou ho a nic ani veřejně nenapíšou a najednou je všechno jinak a zařiďte se. Ono by to bylo i k jásání, ale dali nám na vycestování jen 6 měsíců.
Takže když si to jednoduše sesumíruju. Kanada - Honza má víza platná do července 2022 já do března 2023. Zéland - obou nám víza platí do září 2022. Zjevně se to překrývá. Ale nic se s tím už dělat nedá. Covid je mimo hru a na další prodloužení už nikde nemáme nárok. Odletět jsme mohli nejdřív na konci června takže máme na Kanadu jen dva měsíce a pak se musíme přesunout na Zéland. Ale jedeme a těšíme se jak malí. Holt si Kanadu dáme ještě někdy jako turisti.
Zařizování před odletem.
Hlavní problém byl, že já jsem se ještě snažila nějak ukončit semestr a měla jsem až do 29.6. zkoušky jelikož všichni kantoři se rozhodli vypisovat termíny na čtvrtek v 9 ráno. A to se pak špatně dělají třeba dvě zkoušky naráz. Do toho bylo potřeba zařizovat do Kanady a na následnou cestu na Zéland všechny dokumenty (viz Kanada), takže hlava jak balon byla na denním pořádku. Druhý problém byl, že jsme koupili letenky na 7.7. což je den po dvou státních svátcích, kdy člověk fakt vůbec nic nezařídí. Poslední zkoušku jsem dělala 29. Ve středu, pak jsem ve čtvrtek a v pátek lítala jako zběsilá po Praze abych zjistila, že mi stejně na pondělí domů na vysočinu zbývá vyřešit skoro půlka věcí. Takže jsem se na odlet opravdu hodně těšila, že si trochu odpočinu. (To jsem ale ještě nevěděla, jaké zařizování nás čeká při příletu a že český systém je ještě docela fajn.)
Odlet
Dopravu na letiště jsme měli luxusní. Moji rodiče nás hodili do Brna přímo na autobus do Vídně i když teda “autobus” je silné slovo. Přijela dodávka Gepard express, řidič nás nakýbloval dovnitř a jelo se. Bavili jsme se tam s jednou holčinou, která letěla do New Yorku, že máme letenky přes Kiwi. Bylo nám řečeno, že jsme odvážní když máme letenku přes ně, že na ne nemá dobré recenze. Na pohodě nám to rozhodne nepřidalo. Ještě se všemi těmi problémy na Evropských letištích. Ale stejně nám nezbylo než jen doufat, že všechno klapne tak jak má.
Klaplo. Do Říma jsme nabrali zpoždění asi 5 minut, takže jsme si tam mohli v klidu užit těch 6 hodin, co jsme měli na přestup. Jediné co, tak jsme si museli vyzvednout batohy. Asi je to trochu lepší, protože má člověk aspoň jistotu, že jeho batoh zvládl první cestu, ale je to vykoupené tím, že člověk musí znovu k přepážce a hezky odbavit.
Letiště v Římě je až na pobřeží, takže cesta do centra nepřipadala v úvahu a tak jsme si sedli do rohu na batoh a čekali. Jako na každém letišti tam totiž nebyly skoro žádné lavičky ani jiné sezení. Normálně si sednout je totiž privilegium jen těch, kteří už prošli bezpečnostní kontrolou. West Jet, se kterým jsme letěli, ale naštěstí otevřel check-in už tři hodiny před odletem a tak jsme si mohli hezky sednout před prodejnu Prada a dlabat tam na sedačce řízky od babičky.
Let z Říma do Calgary trvá 10,5 hodiny. 10,5 hodiny sezení na místě. Kdo mě zná ví, že tahle disciplína mi moc nejde. Takže když na mě přišel chvíle, kdy mě to přestalo bavit, zjistila jsem, že letíme teprve 45 minut. Fúha. Ještě 14 krát tolik! To bude něco. Honza vytuhnul hned při vzletu a navíc jsme měli místa v prostřední řadě, takže koukání ven bylo taky pasé. Jediná záchrana byla audioknížka i když u té jsem velmi záhy zjistila, že jsem si stáhla jen půlku kapitol. Ale přežila jsem. Ke konci se mi dokonce podařilo i usnout, tak to pak utíkalo malinko rychleji.
V Calgary na letišti jsme šli vyřizovat povolení na práci (work permit) ten totiž není automatickou součástí working holiday víz a záleží na imigračním úředníkovi na jak dlouho to pracovní povolení udělí. Většinou ho dávají klasicky na rok, ale může se stát, že se rozhodne ho dát třeba jen na půl roku a to je pak asi pěkný opruz to řešit. Nám to odklepli bez zbytečného vyptávání a šli jsme. Jenže. Batohy nešly. Pás se točil dokola sám samotinký a batohy nikde. Kolem postávali všichni, kdo s letěli ve stejném letadle s námi. Půl hodiny, hodinu, pak už kolem začali obcházet security a ptali se na co čekáme. Když mu všichni řekli, že na batohy z Říma jal se přes vysílačku řešit, co se děje. Chvíli na to hlásili, že je omylem poslali na jiný terminál a že to hned napraví. Napravili. 10 minut dodatečného stresíku a pak úleva, když se z útrob letiště vyvalily naše dvě zavazadla.
Z letiště jsme měli domluvený odvoz. Spíme totiž u Míši s Adamem, kteří v Calgary bydlí už čtyři roky a Míša nás přijela vyzvednout osobně. Calgary je obrovské. Počtem obyvatel jako Praha, rozlohou asi čtyřikrát větší a pocitově jako Brno a okolní vesnice. Takový kompromis mezi velkoměstem a klidnými čtvrtěmi s rodinnými domky. Ale je tu všechno strašně z ruky a bez auta si člověk moc nevrzne. I obchody s potravinami jsou tady rozesety třeba i deset kilometrů od sebe. Ne jako u nás, kdy máme za rohem v dochozí vzdálenosti téměř všechno.
Večer jsme na zahradě opekli klobásky, pokecali, poštípali nás komáři a šli jsme spát. Zítra frčíme do centra zařídit pár dalších věcí.
Comments