8.den
Velikonoční pondělí. Po mé loňské zkušenosti nevylézám moc brzo ze spacáku, ale Sváťa se bez jakékoli obavy převléká a v momentě kdy si obléká kalhoty se najednou zjevuje pomlázka. Honzovi se jí podařilo propašovat bez jakéhokoli povšimnutí a ráno nás pěkně překvapil.
Chystáme se na cestu. Venku je hezky, svítí slunce a mezi mraky se ukazují i vysoké vrcholy okolních hor. Od chaty je cesta skoro po rovině nebo mírně z kopce a i ve vrstvě čerstvého sněhu se jde docela příjemně. Hluboké bílé údolí nás uchvacuje svým klidem. Procházíme poslední divočinou Evropy, ale teď je tu divoká příroda zakrytá sněhem a krajina je naprosto tichá.
Po dopoledni na pláni se nám na obzoru zjevují tři další boudičky. V jedné se nachází hjalptelefon - vysílač se satelitní stanicí odkud se d volat o pomoc v případě nouze. V okruhu desítek kilometrů jsou rozmístěny další, ale jsou od sebe vzdáleny většínou tak tři dny cesty. Další boudou je kadibudka a tu je potřeba si náležitě užít, protože dalších pár dní se mi zase nebudou chtít ve větru a zimě stahovat kalhoty.
Od budek vede cesta dolů k řece. Shora vidíme, že kolem ní opět roste vyšší vegetace v podobě nízkých břízek. Tok je široký a i z dálky vypadá, že je řádně zamrzlý, což si po sjezdu dolů ověřujeme podle stop výpravy, která šla před námi.
Podle zpráv, které nám posílal kamarád Lucky na satelitní telefon, očekáváme už dnes večer silnější vítr a k večeru se opravdu mírně zvedá. Hledáme tak k táboření nějaké závětrné místo. Údolí řeky se stále více zařezává a okolní stěny se tyčí vysoko nad námi. V ohybu řeky procházíme kolem tábořící skupiny. Mají už postavené stany a moc je zřejmě nezajímáme, protože šlapeme dál a pak konečně nacházíme místo na přespání. Mezi stromky za malým brdkem. Se snášejícím se šerem stavíme stany, vaříme teplou večeři a těšíme se do spacáků.
trasa: https://mapy.cz/s/hosezajoco (ve švédských mapách tudy cesta vede, ale Mapy.cz ji zakreslenou nemají. Navíc vede trochu víc ve stráni nad řekou, ale my jsme šli přímo po toku)
9.den
Prvním ranním zvukem hned po budíku je vítr. Hluboce hučí a po prvním vykouknutí ze stanu si ověřujeme, že i vydatně sněží. Vítr honí sněhovou krupici i po zemi a zvedá ji místy do vzduchu. No, mohlo by být i líp, ale naštěstí fouká správným směrem. Nám do zad.
Den probíhá převážně v mlčení. Šlapeme v řadě za sebou a střídáme se v prošlapávání trasy. Vítr žene sníh a ohýbá štíhlé břízy kolem nás. Krajina se postupem času mění. Řeka se stává širší a má spousty ramen a zákrutů, které se klikatí krajinou. Postup po řece je ale docela rychlý a ukrajujeme potřebné kilometry. V jednom místě potkáváme chatu místního spolku na ochranu přírody národního parku, ale je zamčená ze všech stran. V nouzi by se do ní asi dalo dostat, ale my jenom využíváme jejího "závětří", rychle obědváme a jdeme dál.
Nakonec táboříme v lesíku. Snaha najít alespoň nějaké místo za větrem je marná a tak si stavíme sněhovou hradbu. V noci má foukat ještě víc, v nárazech kolem 80 km/h, a tak nechceme riskovat odfouknutí. Když je hradba hotová stavíme stany. Nejtěžší na stavbě stavbu stavbu na sněhu je udržení spací plochy bez poškození. Tudíž je potřeba zvládnout postavit stan v lyžích a moc si na tu plochu nedupat. V případě, že si zujete lyže na ledové krustě, která leží na půlmetrové vrstvě krupicového sněhu, projedete v lepším případě skrz až po kolena a máte po spaní. Taková díra se totiž hrozně špatně zasypává a navíc si většinou rozšlapete i zbytek ve snaze dostat se nahoru.
Naše veledílo dokončujeme ještě sněhovými chodbičkami , které naše stany propojují, ale vytváříme si i toaletu se závětřím pro větší pocit komfortu. Večer pak ještě probíhá operace Honzova puchýře, který se mu udělal na patě.
trasa: https://mapy.cz/s/jaduboruve (Tady se taky mapy.cz ztrácí...)
10.den
Kritický den. Už je trochu cítit únava. Vítr nás ještě ráno zlobí, ale během dne ustává. Řeka se ze širokého údolí najednou zařezává do hlubokého kaňonu, který musíme obejít. Ale jak? Všude kolem se krajina výrazně vlní a tak musíme na jednotlivé brdky stoupat a zase je sjíždět. Něco pro sebevrahy. Tím se nakonec stává Sváťa, která se v jednom sjezdu kácí na zem, kde jí v cestě stojí břízka. Těžké pulky notně rozjeté z kopce do ní ještě navíc naráží a pak už slyšíme jen řev.
Po chvilkovém šoku se snažíme vymotat ze svých popruhů a hrneme se dolů na pomoc. V hlubokém sněhu a prudkém svahu jde o těžký úkon. Zapadáme po stehna a Sváťa pořád křičí. Síla nárazu do stromku jí vykloubila rameno, na které pořád tlačí. Taháme pulky zpátky nahoru a pomáháme jí vstát. Uf. Svaly rameno podržely a jak jsme je zbavily tlaku naskakuje zpátky, ale musí to pekelně bolet. Jediné co máme jsou papričkové hřejivé náplasti, kterými rameno stahujeme dohromady. Dál pokračujeme opatrněji a ujímáme se osiřelé hůlky, kterou už Sváťa potřebovat nebude.
Po tomto incidentu nás cesta odměňuje krásnými výhledy. Dostáváme se k "bráně do Sareku" Trojici monumentálních hor, která tvoří okraj národního parku. Za nimi už je jen delta řeky, která končí v obrovském jezeře Látjávrre. Na jeho břehu je náš dnešní cíl. Chata švédského turistického spolku Aktske. Docházíme k ní k večeru, protože konec delty je místy popraskaný a v meandrech se tekoucí voda prodrala na povrch. Byli jsme tak donuceni po řece trochu kličkovat a ne jít přímější cestou.
U chaty spolku se rozhodujeme co dál. Od místních vyzvídáme jaká je zimní trasa přes horu. Od chat začíná být značená červenými křížky a prý je docela dobře schůdná, ale mnohdy s nutností sundat lyže a jít pěšky. Teplo chaty je sice lákavé a Lucka se Sváťou jsou odhodlané jít dál a utábořit se někde nahoře na kopci, abychom měli ráno hezčí výhled. Šlapeme tedy dál a cesta nabírá na sklonu. Sundáváme lyže a šlapeme nahoru pěšky. Už toho mám dneska plné kecky a mám hlad, ale snad budeme brzy tábořit. Neskutečně se těším na teplou večeři.
Na konci březového porostu holky zastavují a začínají hrabat do svahu plochu pro stan. Rychle se přidáváme a se západem slunce zalézáme. Tentokrát je mi v noci pořádní zima i když je venku jen -12°C a spacák má komfort v -25°C.
trasa: https://mapy.cz/s/fetepoganu
11.den
Ráno je chladné. Nejchladnější co jsme tady zatím zažili. Kupodivu i když jsme za polárním kruhem je tady "jen" kolem -5°C. Balíme stany a vyrážíme. na vrchol kopce to ještě kousek máme a pak už nás čeká sjezd dolů k druhému jezeru. Sjezd si užíváme naplno, protože když si člověk sedne na pulky jako na boby, tak to dolů jede moc pěkně. Jen se nesmí vyklopit, protože je pěšky nedožene dokud se nezastaví. :D
Přechod přes jezero je bez problémů. Blížíme se do chatové oblasti, která je hojně obydlená i v zimě. Míjí nás několik skupin místních na sněžných skútrech. Někteří si před sebou vozí i děti a za sebou táhnou všelijak naplněné saně. Za jezerem se nachází další turistická chata, ale ani ta nás moc nezajímá. Konečně se nám podařilo spojit rozumně s Vojtou a ten nám vyráží naproti, takže prostě půjdeme dál, dokud ho nepotkáme.
Od jezera opět stoupáme, ale naštěstí dost pozvolně. Značená cesta tu vypadá spíš jako dálnice a taky je hodně frekventovaná. Šlapeme dál a začíná to být trochu zdlouhavé. Kolem není moc co sledovat, protože jsme v malém dolíku který moc výhledů nenabízí, až se najednou na obzoru zjevuje Vojta na sněžnicích. Mává a přidává do kroku.
Od Vojty se dozvídáme, že kousek od odkud přišel je nouzová chaloupka Autsutjvagge Rastskydd s kamínky a místem pro nás všechny a tak moc neotálíme a s vyhlídkou noci v teple přidáváme do kroku. A fakt. Byla tam. Malá áčková konstrukce se stolem a lavicemi vevnitř, ale hlavně ty kamínka! Ty byly parádní. Dřeva bylo dole v korytě potoka taky dost a kluci ho nasekali na malé kousky, takže jsme si mohli zatopit a pořádně se ohřát. Líp se mi za celou dobu neusínalo.
trasa: https://mapy.cz/s/pugogocuvu
12.den
Ráno je v útulně stále krásně teplo a vstáváni je tak o něco příjemnější. V teple hodnotíme naše újmy. Svátě rameno povolilo, ale můj obličej v tom teple do rána nabral podobu ropuchy. Spousta malých puchýřků na tvářích a kolem pusy mi připomněla, jak jsem se předevčírem málo namazala vazelínou a opalovákem a večer, když bylo chladno si ho nezakryla. Spálení od sluníčka a zima se na mě podepsala v podobě lehkých omrzlin.
Už zase sněží a fouká, takže se se zbylou částí cesty nezdržujeme a díky rychlému sjezdu na pulkách skoro až do Saltoluokty jsme u posledního jezera kolem poledne. Čeká nás už jen cesta přes ledový most a jsme u auta. V cíli naší cesty. Cesta opět vede velkou oklikou a v ledu už je znát spousta puklin, ale podle místních je to stále ještě bezpečné.
K autu docházíme vcelku brzo odpoledne. Vojta nám navíc zařídil návštěvu kamaráda jeho kamaráda, který bydlí se svými psy kousek od Kiruny. Naše cesta tak po výpravě nevede zpět na jih, ale ještě dál na sever.
Se Zbyňkem máme sraz v Jukkasjärvi, vesničce kousek od Kiruny. Odtud nás vede boční cestou ke srubu, který nám domluvil k zapůjčení od zaměstnavatele. Je to u jezera a posledních pár set metrů od cesty už jdeme pěšky. Vítá nás Zbyňových šest psů, se kterými jezdí se saněmi a vozí turisty.
Srub je naprosto luxusní. Není zde elektřina ani voda, ale o to má lepší atmosféru. Večer u krbu a se svíčkami je naprosto parádní a sauna se sněhovou koupelí nás uspává natolik, že jsme schopní se jen rozvalit na matracové letiště, které jsme si udělali uprostřed obýváku, a spíme jako zabití.
trasa: https://mapy.cz/s/lanefegene
Comments