Expedice Sarek - 2/4 - Sarek

4.den

Probouzíme se do chladného rána Ritsemu a po snídani začínáme balit pulky. Trvá to déle než čekáme a vyrážíme až kolem poledne. Od místního týpka, co kolem projel na skútrů se dozvídáme, že cesta přes jezero je zcela bezpečná a tak na led stoupáme s trochu větším klidem. Z cedule na začátku ledového mostu se dozvídáme, že je pod námi víc jak půl metru ledu. Pohoda. Vojta jde s námi. Vypadá, že si to dost užívá a už po pár metrech lituje, že se zítra vrátí k autu a neabsolvuje s námi celý trek.

Zatím nefouká a jak jdeme po rovině, tak to i docela ubíhá. To se nám líbí, jen kdyby to tak chtělo vydržet. Jak ale míjíme rozpraskané ledové kry v druhé půlce jezera, zvedá se vítr. Nastavujeme svižnější tempo ať jsme brzy na druhé straně. I přes to, že jezero má na šířku asi 12km, my jsme šli po trase vyznačené tyčemi ve velkém oblouku, jsme na druhé straně za nějaké tři hodinky. Na kraji jezera je sice chata švédského turistického spolku, ale my pokračujeme dál, potřebujeme dojít až k tábořišti, kde by také měla být chatka.

Cesta začíná stoupat. Postupně zjišťujeme, že do kopce se jde s pulkami dost těžko a že jsou fakt těžké. Nic moc víc nám nepomáhá ani fakt, že jsme si udělali neúmyslnou odbočku a nevyšla nám zkrátka přes les. Musíme se vrátit kousek dolů z kopce a odbočit správně na červenou značku, kterou je značená Padjelantaleden. Té se budeme až do zítřka držet.

Padjelantaleden je značená letní trasa pro pěší turisty a tak je průjezd hustým lesem i s pulkami dobrodrůžo. Tu se pulky zaseknou o strom, tu dolů z kopce nabírají větší rychlost než jejich lyžař a hbitě ho předjíždějí, otáčí a posílají k zemi. Ještě, že je tu spousta měkkého sněhu a padáme jako do peřin. Cesta pořád stoupá přes malé brdky, které je nesmírně náročné s pulkami vylézt, protože to vychází přesně, že se na délku tažných lan zaseknou dole pod kopečkem a nahoru se jim nechce.

Dostáváme se až k mostu přes řeku Vuojatädno. Led na ní je rozlámaný a při přechodu mostu nám pod nohama po kamenech hučí ledová voda. Pak pokračuje stoupání a je čím dál víc prudké. Pulky se nám při snaze traverzovat převrací a Svátě musíme nahoru dokonce pomoct, protože s Vojtovým batohem navrchu váží určitě dobrých 40 kg.

Máme toho už docela plné kecky, ale tábořiště nikde a před námi se zjevuje jen brdek za brdkem. Až když se začíná šeřit se pod námi v údolíčku objevují tři malé dřevěné domky a most. Chatka je ale zatlučená hřebíky a jediná otevřená je kadibouda, tak aspoň něco. Těšíme se na večeři a tak rychle stavíme stany a zalézáme dovnitř. Druhá noc v malém stanu nás utvrzuje, že byla blbost nevzít vetší i za cenu vyšší váhy. Ta by stejně v těžkých pulkách znát nebyla. Usínáme ještě rychleji než včera.

trasa: https://mapy.cz/s/nedarajafa (+ cesta přes jezero z Ritsem)

5.den

Vstáváme do krásného mrazivého rána. Sluníčko prosvítá mezi občasnými beránkovými obláčky, ale ve směru kam jdeme je azuro. Snídáme, balíme, naposledy si užíváme kadiboudy v divočině a vyrážíme na další pochod. Naším cílem je útulna Renvaktarstuga na nejvyšším bodě naší cesty pod horou Niják.

Vojta se s námi loučí. Vrací se zpět k autu, aby se vydal na vlastní průzkum severního Švédska a jelikož budou Velikonoce, tak ode mě na cestu dostává čokoládové vejce a já na oplátku dostávám místo pomlázkou turistickými hůlkami. Máváme mu když mizí za kopcem a my se vydáváme na opačnou stranu vstříc národnímu parku Sarek.

Pohled na jeho několik okrajových vrcholů se nám naskýtá až po hodině chůze. Vylézáme na hřebínek a kocháme se. Musíme se dostat zase zpátky dolů k řece a k dalšímu mostu. Moje Pulky to vítají radostným válením sudů dolů z kopce a já jen bezmocně koukám. Potvrzuje se nám tak teorie, že traverz s nimi je zhola nemožný nejlepší je být tak trochu šílenec a pustit si to s nimi z kopce dolů na přímo a přitom zvládat slalom mezi stromy.

U mostu a informačních tabulí si dáváme oběd. Odpojujeme se tady od Kungsleden a míříme po neznačené trase do hor. Před námi jsou stopy civilizace. Několik lidí s pulkami šlo maximálně jeden den před námi a jejich stopa je tak dost zřetelná. Jdeme podle nich a využíváme tak i zamrzlou řeku, po které se jde mnohem líp, protože je to téměř po rovině. Jak se dostáváme mimo les začíná foukat. Naštěstí nám vítr mete sněhovou krupici do zad a kolem nohou. Ještě kousek si užíváme rovnou řeku a pak se naše cesta stáčí do bočního údolí a nahoru. Dostáváme se do nestrmější části trasy.

Slunce se schovává za mraky. Začíná sněžit a pořád hodně fouká. V okolní bílé mlze nám splývají kopečky a údolí a tak jdeme prostě napříč ve směru o kterém si myslíme, že je správný. Občas to zkontrolujeme na navigaci, ale stejně se cesty držet nedokážeme. V horní části údolí nás navíc zmate jiná chatka a když u ní zjišťujeme, že je zamčená a pro nouzové přespání nepoužitelná, už padá tma. Navigace hlásí, že naše místo spaní je jen kilometr od nás, ale nikde v dohledu nic nevidíme. Táhneme pulky směrem, kde by měla být a už je na nás hodně vidět únava, ale vidina zítřejšího volného dne pod pořádnou střechou nás žene dál.

Po chvíli se v šeru formuje tvar čehosi, co připomíná chatu, už jen kousek od nás. Přidáváme do kroku a po příchodu k boudě zjišťujeme, že dveře byly pootevřené a vevnitř je spousta nafoukaného sněhu. Ten vyklízíme lopatami a za úplné tmy si dovnitř na dřevěné palandy stěhujeme věci a dáváme vařit večeři. Do spacáků zalézáme po půlnoci a v tu ránu usínáme.

trasa: https://mapy.cz/s/ladegadora

6.den

Den volna. Plánovaný. Ráno ze spacáků nikam nespěcháme. Venku hvízdá vítr a tak je nutnost se jít vyvenčit trochu za trest. Ani satelitní telefon se přes tu bílou tmu co je venku nechytá a hlásí zprávy různě po částech, které nedávají smysl. Zpráva "...v celém severním Švédsku." je toho důkazem. Když ale přišel zbytek, tak nás smích rychle přešel. Mělo totiž sněžit a hodně foukat v celém severním Švédsku.

Čas v boudě si krátíme hrami a různými jinými činnostmi. Jelikož postele jsou dvě a dvě podél dvou stěn chaty a uprostřed kamínka na nějaké palivo, které neznáme je hraní her trochu složitější, protože ze spacáků se nám ven nechce. Ale myslím si, že jak hrát krycí jména, jsme vymysleli docela dobře.

7.den

Nucený den. Počasí se nelepší. Vítr fičí kolem a žene s sebou bílou mlhu. Zachumlaní do spacáků doufáme, že zítra bude líp a budeme moc vyrazit. Celodenní ležení nás moc nebaví a navíc by nám nevycházelo jídlo. Zítra prostě musíme pokračovat v cestě.

Dopoledne napůl prospíme, pak přichází rozptýlení v podobě vaření a zase šlofík. Pozdní odpoledne nás ale mile překvapuje. Vítr utichá, mraky se trhají. Vylézáme z boudy a v tu chvíli se nám otevírá pohled na celé zasněžené údolí zalité sluncem. Oblékáme bundy, nazouváme lyže a hurá do okolí. Prohlédnout si to, co jsme kvůli mlze neviděli, ve strachu z toho, že znovu přijde bílá tma. Sváťa dokonce vytahuje dron a dělá pár záběrů z okolí. Večer usínáme s tichým přáním, aby zítra bylo taky tak hezky.

Pokračování ZDE