K nápadu jet na expedici za polární kruh bych se asi normálně nedostala, ale když se to zmínilo na kurzu, tak jsem nad tím začala přemýšlet, že je to docela zajímavý nápad a že bych se o tom chtěla dozvědět víc. Znělo to prostě fantasticky. Kvůli Koroně a různým restrikcím v cestování jsme téměř do poslední chvíle nevěděli, jestli se vůbec pojede a z původní poměrně velké skupiny jsme zbyly tři. Sváťa, Lucka a já. Ještě se přidal Vojta "fotograf" a Honza ode mě, kterého jsem do poslední chvíle přemlouvala, ale nakonec byl asi rád, že jel. :D
Týden před odjezdem se poprvé setkáváme s ostatními a ladíme detaily. Na poslední chvíli ještě řešíme auto, protože dodávka se nám zdá dost drahá a nakonec s Honzou prosazujeme naši sedmimístnou Toyotu s rakví na střeše. Tak uvidíme, jestli to byla dobrá volba.
Balíme oblečení, nakupujeme jídlo a sháníme poslední kousky vybavení do extrémních podmínek, kvůli kterým jezdíme po známých a půjčujeme si co se dá. Nespornou výhodou se tak ukazuje, že mít za kamarády blázny, co mají doma pulky (expediční sáně) a spacák do -50° a jezdí za polár na dovču, je poměrně fajn. My zatím ani nevíme, jestli se dostaneme dál jak na hranice okresu, natož přes hranice dvou dalších států.
1. den
Ráno v den odjezdu plníme před domem rakev našimi věcmi, ale pořád jich zbývá až moc venku. "To tam v životě nemůžeme narvat" hlásí Honza když půlku kufru zaskládá stanem a obrovskými spacáky. Doufám, že ostatní toho mají míň nebo líp zabalené. U Lucky se naše obavy ještě násobí, když její batoh zaplňuje zbylé místo. Na řešení na místě už nezbývá čas a tak vyrážíme, abychom stihli Sváťu a Vojtu nabrat v Liberci a dojet na trajekt.
Mrzí mě, že jsem v Liberci neviděla určitě notně vyděšený výraz Honzy, když se k autu dostaly zbylé věci. Přišla jsem až když všichni stáli u plného kufru a kolem se na parkovišti se stále válela kupa věcí. "K čemu ty druhé sněžnice? A tohle musí jet taky? A co tohle? Čí to je? Potřebuješ to nutně?" ozývalo se odevšad. "Jestli ne, tak to nejede."
Naše auto má nespornou výhodu v mnoha malých prostorách pod sedačkami, mezi nimi i všude kolem, takže se tam různé lahve s pitím, pytle oříšků a jiné věci daly krásně nacpat.
Konečně jedeme. Kontroly na okresech nejsou žádné, ale Poláci nás staví hned za hranicí, že kam to jedeme tak naložení a kolik že u nás stojí test na koronu, ale mají z toho spíš srandu a pouští nás dál. Přes Polsko je cesta klidná a tak přijíždíme do přístavu hodinu a půl před odplutím. Kontrola naštěstí nechtěla vidět naše parádní potvrzení o antigenních testech a tak nás čekala docela fajn noc na koberci na trajektu. Ráno vyjíždíme na pevninu s východem slunce. Jsme ve Švédsku a nemůžeme uvěřit, že to šlo tak hladce.
2.den
Přes Švédsko je cesta docela plynulá. Na silnicích je jako u nás devadesátka a na rychlostních silnicích a dálnicích do 120 km/h. Večer už po tmě jsme dorážíme na místo přespání. Na pláži u moře (pěkně studeného teda). Když se nám podařilo najít v kufru stany a celý ho přehrabat, přišel Vojta s tím, že na pláži je super altán na spaní. Tak jsme zase všechno vrátili do auta a v altánku a chrněli až do rána.
trasa: https://mapy.cz/s/jacaduvemu
3.den
Zase v autě. Zase sedíme namačkaní na sedačkách a Sváťa štrikuje. Už nám ta cesta začíná lézt na mozek. Dáváme si jen pauzy na jídlo a záchod a krátkou ve Stockholmu kvůli koupi mapy Sareku, která nám před odjezdem nestihla přijít domů.
Abychom se náhodou necítili moc sebejistě, tak nám auto hlásí servis, ale po telefonátu do servisu nás ujišťují, že to nic není a jen zapomněli vynulovat budík. :D
Děláme ještě krátkou zastávku u vodopádů Storforsen, které jsou napůl zamrzlé a opravdu krásné. Cesta k nim vede přes dřevěný most, který je kvůli ledu zavřený, ale to nás nezastaví. Jinak mi ta cesta trochu splývá. Všude jaro a pak najednou sníh i na silnici a pekelná kosa. A najedenou cedule Polarcirkeln.
Posledních 30km do Ritsemu bylo dost zábavných a když nás předjelo třetí auto s vozíkem se skútrem tak jsem taky trochu přidala a k večeru jsme se doklouzali k jezeru, kde jsme chtěli přespat před cestou. Po postavení stanů a uvaření nás trochu překvapilo, že už je půlnoc a ještě horší byla vidina brzkého ranního vstávání. S Honzou jsme také hned shledali, že stan, který si vezeme je opravdu dost malý, ale jsme tak utahaní, že to neřešíme a nacpaní se spacáky vevnitř usínáme.
trasa: https://mapy.cz/s/fekucabalo
Comments