26.12.
Ráno jsme se pobudili před východem slunce a vyrazili hledat autobusové nádraží Santa Cruz a zjišťovat, kam vlastně jedeme. Chceme na Pico del Teide a dvakrát denně pod něj jezdí z jižní i severní strany ostrova autobus, tak ho chceme prubnout.
Na nádraží jsme dorazili s předstihem, ale i tak jsme se trochu zamotali. Místní nádraží má prosím pěkně dvě patra a asi 100 stanovišť a to naše bylo samozřejmě úplně nejdál a nahoře, takže jsme si dali schody sprintem, ale stihli jsme to. Jediný problém je, že hlavní autobus k Teide jezdí z města La Orotava a tam musíme přesednout, tak snad to klapne.
Na nádraží do La Orotava jsme dojeli s rezervou a stihli si dát tradiční španělskou smaženou bulku s masem a zeleninou (ne nepamatuju si název) a zapít to něčím vzdáleně podobným Fantě. Pak už jsme jen čekali, až přijede autobus. A nakonec fakt přijel. A byl úplně plný, takže jsem musela sedět vedle řidiče na stupínku. Ale co vám budu povídat. Byla to výhra na plné čáře, protože jsem měla zaručeně ze všech nejlepší výhled. :)
Na výstup jsme zvolili ne tak profláknutou a trochu delší trasu z jižní strany. Vystoupili jsme na konečné zastávce pod skalním útvarem La Catedral. Trochu litujeme, že jsme ji neobešli celou, ale už byla docela pokročilá hodina a nás čekal výstup až nahoru na Pico del Teide.
I přes to, že jsme ve výšce přes 200 metrů sluníčko tu pekelně paří a opalovák máme zahozený někde na dně batohu. Honzu stíní satelit, přesněji řečeno půjčený stan. Je to takový ten z Decathlonu, co se dá postavit za 2 vteřiny. Postavit možná jo, ale u balení jsme se pěkně zapotili, než jsme z obrázku vydedukovali, jaká přezka se cvaká do jaké, a jak to složit, aby to udělalo ten typický kruh a vešlo se to do obalu. Mě Honza na kameni našel super epesní klobouček. Takže máme stínítko oba.
Máme v plánu někde nahoře přespat a je to na nás na první pohled vidět. Dva velké batohy, satelit a karimatky. Je to trochu problém kvůli tomu, že jsme v národním parku a na samotný vrchol je potřeba permit pro vstup. Ty samozřejmě nemáme, protože když jsme je před odletem sháněli, tak byly vybrané na půl roku dopředu. A kdo má půl roku dopředu tušit jaký přesně den na Teide poleze, že? Zvlášť, když my jsme to vymysleli pár dní před odletem. Permity jsou navíc zadarmo. Vlastně je udělují jen pro to, aby omezili návštěvnost a zachovávali co nejvíc národní park.
Pod vrchol docházíme před západem sluníčka. Vybrala jsem nám super místo k pozorování. Až na to, že pár minut po nás dorazila obrovská skupina Japonců, kteří se sem vyvezli lanovkou a sedli si všude kolem nás. Podle jejich průvodce je to tady prostě nejlepší. Bájo. Výstup na úplný vrchol Pico del Teide volíme na východ slunce, teď už by to nemělo význam.
Po západu jsme se šourali společně se skupinkou k horní stanici lanovky a vyhlíželi jsme flek, kde postavíme stan. Všude je ale lávové kamení a po rovném plácku ani vidu ani slechu. Až u lanovky se nabízí vybetonované prostranství. Ale v tu chvíli o nás ví všichni pracovníci lanovky, protože jsem se asi z únavy šla zeptat, jestli ještě nemají místo na cestu dolů. Začíná tu být zima a jít pěšky dolů se nám v noci moc nechce. Zvlášť když je prý druhá sestupová trasa zavřená kvůli sněhu.
Nakonec volíme variantu spaní nahoře. Leháme si na betonový sokl hned u stěny budovy a balíme se do spacáků. Zima je čím dál větší. Zapomněla jsem zmínit, že jsme si od Ríši půjčili i spacáky. Letěli jsme jen s malinkými příručními batůžky a máme vlastně každý jen tričko, bundu a kalhoty. S tou výpůjčkou jsme to ale úplně nevychytali. Já jsem byla docela v pohodě. Teplota kolem nuly ve spacáku do 15° není nic moc, ale Honzovi se během noci na jeho spacáku rozjel kompletně zip a ze spacáku do plusových teplot se stalo peklo. Moc toho nenaspal a vlastně jsem celou noc ležela z půli na něm, aby aspoň na chvíli zabral. Budík před východem sluníčka jsme tak brali jako vysvobození.
27.12.
Rychle jsme všechno pobalili, batohy schovali za kámen a zabalení snad úplně ve všem co jsme měli jsme vyrazili na těch posledních pár set metrů na vrchol. Překvapilo mě, kolik lidí nahoru šlo a kolik lidí už tam bylo. Vzhledem k permitům jsme neočekávali skoro nikoho, ale nahoře nebylo pomalu kam si sednout. A kde bylo místo, tam dýmala síra a všudypřítomně smrděla. Teide už je sice vyhaslá sopka, ale pořád ještě horká.
Samotný východ byl krásný. Sluníčko stoupalo přesně za Gran Canarií. Připadali jsme si trochu jako v nebi. Po námi moře a inverze a nad námi už jen nebe.
A hurá dolů. Čeká nás ještě dlouhá cesta a musíme vymyslet. Kde dneska přespíme. Chtěli bychom někde na pláži na pobřeží, abychom se mohli vykoupat. Tak uvidíme. Rychle jsme seběhli dolů a šli otestovat zavřenou cestu. Sníh jsme nikde nepotkali a cedulka říkala, že v případě sněhu a ledu na cestičce je zavřeno. Nikde ni, tak jsme prošli a asi o tři sta metrů dál jsme na „sníh“ narazili. Byl tam na kraji cestičky asi dvacet metrů dlouhý zbytek čehosi, co možná sníh dřív byl, ale teď už s mu ani svou barvou nepodobal. A to bylo vše. Navíc, když jsme došli dolů k chatě, kde jsme zjistili, že bychom mohli dokonce spát na posteli a vevnitř, jsme žádnou cedulku o zavřené cestě nenašli, a to nahoru už tou dobou proudily davy.
Pokračovali jsme v sestupu a vedro začínalo být čím dál větší. Všude jen kamení a zase kamení. Podle složení a doby kdy láva vytékala vytvářela zajímavé barevné kombinace a útvary. Šlapali jsme kamenou pouští a připadali si mezi suchými keři jako trosečníci. V dálce jsme pořád viděli náš cíl. Rudou skálu připomínající australské Uluru, kde by na jeho kraji měla být krásná kaplička. Šli jsme a šli a vůbec to neubíhalo. Taková nekonečná cesta klikatící se zvlněnou krajinou.
Docela nás to zmáhalo a docházela nám voda, tak jsme se rozhodli kapličku vynechat a vyrazit rovnou k hospodě u hlavní silnice. Když jsme tam došli, zjistili jsme, že už je minimálně pár let zavřená vzhledem ke stavu venkovního nábytku, a tak nám nezbylo než zkusit štěstí o kousek vedle v íčku.
V íčku měli záchody, chládek, a dokonce na nás byli tak strašně moc hodní, že nám dali telefony na nabíječku a půjčili nám propisku na psaní pohlednic. Tak jsme si čekání na autobus aspoň hezky a příjemně zkrátili.
Pak už jsme jen jeli na jih ostrova do města Los Cristianos kde jsme si zašli nakoupit potraviny na zítřejší snídani a hledali jsme místo na spaní. Jak jsme byli hodně unavení, tak jsme odsouhlasili místo na pláži pár zastávek autobusu od Los Cristianos. Dojeli jsme tam potmě a s čelovkami jsme hledali onu pláž. Jenže ona tam sice pláž byla, ale dole pod útesem, a tak malinká, že by nás při přílivu určitě spláchly vlny. Takže jsme to prostě zapíchli mezi keři na rovné terásce a jen co jsme postavili stan jsme byli tuzí.
28.12.
Ráno nás probudilo sluníčko a konečně jsme viděli, kde spíme. Měla to být Playa Zapata a jsme uprostřed ničeho a za zády větrnou elektrárnu. Místo nic moc, ale aspoň jsme se vyspali. Pak jsme zase vyrazili na autobus, protože jsme se potřebovali dostat na sever do Santa Cruz poslat po někom zpátky na Gran Canarii vypůjčené batohy, spacáky a stan. Přijeli jsme ale tři hodiny před odjezdem trajektu, tak jsme si šli ještě prohlédnout město a dát burgr do McDonalds abychom zabili čas, než půjdeme lovit někoho, kdo jede autem na Gran Canarii.
V přístavu Honza zkoušel udat batoh, ale moc se nedařilo. Lidi odmítali a zřejmě si mysleli, že chceme pašovat nějaké drogy, bombu nebo fakt nevím co. Až se zadařilo u týpka s pickupem a psem na korbě. Ten byl ochotný se spojit s Ríšou po telefonu a v momentě, kdy zazněla plynulá španělština roztál úplně a batoh si naložil na korbu.
Zbytek dne jsme strávili zevlováním. Potkali jsme se s námořnicí Maruškou, která do Santa Cruz připlula jako posádka na plachetnici. Super dredatá pohodářka, která se živí plutím n lodích po kanálech v Nizozemsku a Německu. Jen škoda, že jsme neměli víc času s ní pokecat. Museli jsme frčet na autobus zase na jih. Jelikož jsem si při kupování letenek spletla letiště. Myslela jsem si, že letíme ze severu, ale včera večer jsem z aplikace Wizz airu zjistila, že letíme z jihu. Takže zase do busu a přes celý ostrov zpátky.
Na letišti šlo všechno podle plánu a v devět večer už jsme seděli v letadle. Přílet do Vídně máme pře druhou ráno a pak tam budeme muset počkat do pěti, než nám jede první vlak domů. To bude noc. Ale snad se pak dospíme ve vlaku.
Noc na letišti proběhla dobře v sedě, protože všechny lavičky byly obsazené, ale sedadla v Regio Jetu nám pak připadala jako měkká postel, takže jsme se probudili až v Praze na hlaváku. Ještě dneska máme v plánu se zabalit a odjet na chatu do Krkonoš, kde budeme slavit Silvestra. Takže jsme frčeli domů, přebalili plavky za lyže a hurá na hory!
A šťastný Nový rok!
Comentarios