Letět jsme chtěli už v listopadu, kdy jsem si udělala pár dní volna ve škole, ale čert chtěl abych chytla brutální angínu, takže jsem se místo na pláži válela pod peřinou a potila co se dalo. Ale nebyli bychom to my, kdybychom nevymysleli nějakou jinou chujovinu. A tak když nám Honzův kamarád Ríša neustále psal, ať ho přijedeme navštívit na Gran Canarii nenapadlo nás nic lepšího než využít pár dnů volna kolem Vánoc a strávit svátky tam.
Letenky jsme sehnali poměrně levně. Cesta tam i zpět nás vyšla na nějakých 2400 korun, akorát jsme zpět letěli z Tenerife a trajekt mezi ostrovy nás stál skoro to samé co letenka. Ale za ten výlet to stálo.
Letěli jsme 17.12. večer z Vídně a na Gran Canarii jsme přistávali až za tmy, ale celou cestu byly krásně vidět zapadajícím sluníčkem osvětlené Alpy a mraky, takže ten pětihodinový let docela rychle utekl. Jen se teda potvrdilo moje štěstí na divné spolucestující, protože pán co seděl vedle nás nasedal už do letadla pod parou a v dost ukecaném módu.
Po příletu nás přijel vyzvednout Ríša s Terkou a vzali nás autem do Agaete, které je necelou hodinku cesty z hlavního města Las Palmas. Ríša tu koupil dvě totální ruiny a teď je přestavuje tak, aby byly obyvatelné. Vložil do toho obrovský kus práce a vypadá to opravdu dobře. První dům je v centru hned vedle náměstí. Druhý je pak kousek dál v klidné zapadlé uličce. Až budou hotové má Ríša v plánu je pronajímat.
Bydlet v centru má výhody i nevýhody. My se trefili příjezdem zrovna do dnů, kdy se na náměstí konaly koncerty a i tak malé městečko jako je Agaete žilo bujarým večerním životem. Kvůli covidu pouštěli pod pódium na židličky jen lidi v roušce, ale stejně stáli všichni kolem dokola za zátarasy v hloučcích a zpívali a tancovali.
18.12.
Hned ráno jsme si dali snídani na střešní terase s výhledem na celé městečko a na oceán a pak vyrazili na první výlet. Přijeli jsme sice Ríšovi trochu pomoct s rekonstrukcí, ale na první den pro nás zatím nic neměl a tak jsme toho využili na prozkoumání okolí. Vyrazili jsme do kopců národního parku Tamadaba se stejnojmenným vrcholem. Chtěli jsme vidět ostrov trochu z výšky, tak jsme vyrazili pěkně do kopce. Naštěstí dopoledne na naši stranu ještě nesvítilo sluníčko tak jsme alespoň výstup měli ve stínu.
Krajina Kanárských ostrovů je hodně rozmanitá a každý ostrov je úplně jiný. Na Gran Canarii rostou dole u moře převážně kaktusy, pak směrem nahoru s nadmořskou výškou se mění za suchou žlutou trávu a odolné sukulenty a pak jsou porosty nádherných obrovských borovic. Samotné vrcholy jsou pak převážně kamenité jen s těmi nejodolnějšími rostlinami. Je tu celoročně docela sucho, tak tu nic moc nepřežije. I ta jedna přehrada, kterou jsme cestou potkali byla úplně prázdná.
Když už jsme byli tak vysoko, tak bychom to nebyl my, kdybychom nechtěli až nahoru na vrcholek. Ono se vlastně až skoro nahoru dá vyjet autem, protože je tam piknikové místo se spoustou laviček a grilů, ale takhle to byl lepší a zasloužený pocit dobytí vrcholu. A výhledy stály za to. V dáli nad mraky čnělo Pico del Teide, ale to si na naši návštěvu ještě musí chvíli počkat.
Dolů jsme pak docela spěchali, takže Honza našel super zkratku. Cestička končila po deseti metrech a pak se ještě občas ukázala a úplný konec symbolizovala mrtvolku kozy nebo co to bylo. Proste paráda. Stojíte nad strání porostlou suchou trávou a kaktusy a dole se jako na trůn vině krásná pěšinka, na kterou se potřebujete dostat. No, Honza to dolů seběhl jako laňka a já jela po zadku a snažila se přitom vyhnout pichlákům. Zbytek už byl v pohodě, jen se nám nechtělo jít pomalu pěšky, tak jsme zbytek až dolu do Agaete spíš seběhli.
Večer jsme ještě stihli udělat kousek na baráku a zajít na druhý koncert na náměstí.
Trasa: San Pedro - Tamadaba - Agaete
19.12.
Zase výletní den. Chtěli jsme vidět i bližší okolí Agaete, tak jsme vyrazili na pěší průzkum. Nejprve na vyhlídku nad městečko, pak dolů k pláži a koupacím jezírkům Salinas a do přístavu. Nad přístavem se tyči skalka Roque de las Nieves a je na ni kreslená vyhlídka. Tak jsme vyrazili nahoru, ale poslední kousek byl už hodně na lezení a v žabkách nic moc. Tak máme aspoň ještě cíl na příští návštěvu. Dál se dá nad útesy podél pobřeží dojít až k vyhlášené pláži Guayedra, kam chodí i hodně místních, protože je to v širém okolí jediná pláž s pískem. A těch krabů co tam bylo!
Líbilo se nám tam tak moc, že jsme se tam na sluníčku slunili celé odpoledne. To víte, v Česku zima a v Praze místo sněhu bláto a déšť, tak jsme chtěli nasbírat co nejvíc vitamínu D.
Večer jsme pak zase udělali kousek na skříni a tentokrát nám zajistil koncert Ríša. Nejen že je všeuměl kutil, ale taky zahraje na téměř jakýkoli hudební nástroj. Takže vytáhl akordeon a hrál takové pecky, že to byla fakt radost poslouchat.
Trasa: Agaete - Guayedra
20.12. až 22.12.
22. večer měl přiletět Ríšův táta s přítelkyní, takže bylo potřeba dokončit jejich pokoj a omítnout balkónek. Vrhli jsme se s Terkou na to a dokonce jsme to i stihly. Honza zatím na střeše dodělával skříňky do baru vedle bazénu / výřivky (ještě nebyla dokončená, ale koupat se v tom dalo a bylo to super) a spálil si při tom solidně záda. Ale i v pracovní dny jsme si našli čas udělat si příjemné chvíle.
Večer jsme zjistili, že Ríšův táta hraje v kapele na housle a když spolu s piánem spustili, tak to zase byla lahoda poslouchat. Holt kdo umí, umí.
23.12.
Dnes už se prý nic stavět nebude a tak jsme na tip Terky a Adama, který tu taky pomáhá se stavbou, vyrazili do Las Palmas na serfování. Občas tu jezdí autobusy, občas jezdí jak se jim chce nehledě na jízdní řád a občas zastavují i mimo zastávku, ale to taky jen když se jim chce. My jsme měli docela štěstí. Autobus přijel na oficiální zastávku a ani neměl zpoždění. Ještě aby, když tu má začínat. Ji a dokonce nás dovezl přesně tam, kam jsme chtěli.
Las Palmas je obrovské město s dlouhatánskou písečnou pláží, i když teda Písek je odvezený z velké části ze Sahary. Podmínky na serfování jsou tady taky ideální. Dlouhá pláž velmi mírně se svazující do moře, takže vlny se lámou dobrých sto metrů od pláže a pak dlouho vydrží. Na učení úplný ideál. Oceán je ale poměrně studený, takže jsme nafasovali neopreny a prkna a hurá na to.
Vyzkoušet si serfování mám v seznamu praní už docela dlouho a nějak jsem za tu dobu z filmů a tak nabyla dojmu, že je to docela lehký sport. Hm. Není. Byla docela sranda zvládnout odhadnout vlnu, včas se rozpádlovat a pak naskočit na prkno a jet. Honzovi to docela šlo, ale já? Já jsem byla totálně marná a jezdila jsem vlny na kolenou nebo neustále padala do vody. Tak třeba příště to bude lepší. :D
Přijeli jsme až večer a úplně durch propláchnutí mořskou vodou. Ještě jsme zvládli do dvou do rána hrát a zpívat dole v kuchyni a pak jsme zalehli do postele a v tu chvíli byli úplně tuzí.
Surfová škola a půjčovna: https://universitysurfschool.com/
Comments